Kudy vede cesta

Jsou místa, kde rostou stomy tak neuvěřitelné, že se až chce sepnout ruce a hluboce se před nimi uklonit. Cesty, kam se musíte vrátit a zkusit zachytit to nevyslovitelné alespoň prostřednictvím fotografie. Tohle je jeden takový nesmělý pokus ze začátku letošního léta a pár veršů k tomu.  

Jak utkvělá myšlenka

i něžná cudná milenka

je světlem rozechvělá

cesta

kam hledíš skrz slunce

kam vedeš, a svedeš mě?

neklameš-li mne

už dneska

víš, chladem i blátem

mou zelenou vodou

jen blázni suchou nohou

mohou procházet

ti nezčeří vlny

a skrz pýr i trny 

jdou pevnou zem svatou

špičkami prstů nacházet 

bodláky ostrými, miláčku můj

oblázky žhavě horkými 

bosými chodidly

lehce našlapuj

pak před poslední branou

odlož tvář ustaranou

na stezce úzké chvíli

jen tiše stůj

jen stůj