Jen si tak trochu poskoč

Staré domy. Plné vzpomínek. Starých tragédií. Nikdy nevíte, s čím se v nich potkáte. Možná už nedokážete vyjít ven. Možná...

  ?

Stáli přede dveřmi. Adama zarazilo, jak je Valérie rozhozená. Věděl jen, že tu bydlela jako dítě. Odmítala o tom domě mluvit. Něco se tu muselo stát, to je jisté. Možná jsem po ní neměl chtít, aby mi ho ukázala, napadlo ho znepokojeně. Neměl jsem ji sem tahat. Ale nebyla by to škoda? Co jí, probůh, tak vadí? Je to jen opuštěná, dávno neobývaná secesní vilka. Ozdobné štuky kolem oken, psí víno, vyřezávané konce střešních trámů. Jemu se líbila.

„Nechci ho,“ řekla, když skončilo dědické řízení a položila klíče na stůl, hned vedle papírů od notáře. Měla úplně černé oči, jako by panenky pohltily celý zbytek duhovek. Tenkrát se poprvé opravdu drsně pohádali. Dědictví neodmítla a přitom do něho ani nevkročí? Nemohl to pochopit. Domek se zahradou. Konečně něco vlastního. Už nikdy žádný další předražený podnájem. Vilka je sice léta neudržovaná, ale nebude tak těžké ji opravit. Velký pozemek kolem jako příjemný bonus. „Konečně bychom mohli mít děti,“ zkusil to neúspěšně.

„Nepodíváme se dovnitř?“ navrhl a líbl ji za ucho, aby ji trochu povzbudil. Dalo mu opravdu hodně práce, dostat ji až sem a rozhodně si to nemínil pokazit.

„Valerie?“

V bledém ranním světle vypadala najednou úplně bezbarvě, dokonce i rty měla bílé. Vzal ji za ruku. Ledové prsty se v jeho dlani neovladatelně chvěly. Jemně stiskl. Usmála se. „Na,“ řekla tiše a sáhla do kapsy. „Odemkni ty.“

  ?

Nazlátlé ranní slunce laškovně šimralo ošlapané dlaždice se vzorem perského koberce. Valérie se chytila zábradlí a několikrát hluboce vydechla. Náš dům. Dřevěné schodiště pokryté červeným běhounem, pod každým stupněm uchyceným mosaznými tyčkami. Vůně starého prachu a rozeschlých prken. Pro Adama je nepředstavitelné nechtít něco takového. Celý život touží po vlastním bydlení. Tohle přesahuje všechno, o čem kdy snil. Úzkost jí sevřela hlasivky. „Já…“ zachraptěla. Nemůžu tu bydlet. Nemůžu ho ani prodat, chtěla říct. Nemůžu dopustit, aby sem přišel kdokoli cizí. Jak mu tohle vysvětlit?

  ?

„První se ztratil míč.“ Pohlédla na Adama a rychle odvrátila zrak. „Myslím první z větších věcí.“

Je krásná, ohodnotil ji uznale. Dívčí a křehká, s tou svatozáří světlých kudrn kolem hlavy. Solitér. Životní dílo mistra skláře z nějakých dávných časů. Zachvěl se. Jako by sem ani nepatřila.

„Budeš mě mít za blázna,“ věnovala mu zkoumavý pohled, „ale měl bys vědět, proč jsme tu s otcem nezůstali. Takové rozhodnutí nikdo neudělá bez důvodu.“ Na okamžik zmlkla, jako by naslouchala. „Našlapuj potichu,“ řekla pak. „Hlavně s ničím nebouchej.“ Už se nadechoval, ale nedopřála mu prostor k otázkám.

„Bylo mi osm,“ pokračovala těžce. „Bratrovi šest. „Náš pokojíček,“ pootevřela jedny z dveří v prvním patře. „Péťa spal dole, protože byl menší.“ Adam opatrně nahlédl. V místnosti vládlo přítmí, oddělené od okolního světa těžkými závěsy. Všiml si obrázků na stěnách. Krabice s hračkami. Palandy, spodní s medvídkem zastlaným pod peřinou. Horní postel měla deku shrnutou a částečně přehozenou přes pelest, jako by ji někdo chvatně opustil.

„To stačí,“ řekla Valérie a rychle zabouchla. Na čele jí stály drobné kapičky potu. „Rodiče měli ložnici naproti,“ dodala a zacouvala od dveří. Pohybuje se jako uprostřed minového pole, napadlo Adama. Tohle není jen obyčejná opatrnost při návštěvě roky neobývaného domu. Má strach. Bojí se tak strašně, až se jí podlamují nohy.

„Vrátíme se,“ navrhl. „Nemusíme tu žít. Jestli to na tebe takhle působí, klidně ten dům prodáme.“ Byl by za něj menší byt v centru, zauvažoval. Nebo loft. A odpadla by starost o zahradu.

 „Ne!“ zaťala mu prsty do rukávu. „Teď už ne. Teď už to musím projít celé.“

  ?

„Pořád hledal hračky.“ Stáli na prahu kuchyně. „Mašinky, autíčka. Taky bílou myšku. Kanára. Máma mu naplácala, že ho nechal uletět.“ Plakala. Adam nic nechápal.

„Čistila ledničku,“ pokračovala Valerie. „Bylo to v létě, vedro… Vytáhla šuplíčky na zeleninu a položila je nahoru. Péťa se tenkrát motal kolem a strčil do toho. Spadly dozadu, za lednici. Odsunuli jsme ji až večer a to už tam nebyly. Kam jste je odnesli, zlobila se na nás máma. Kdo jinej by to asi udělal. Copak se ty krabice vypařily? Co chvíli zmizelo nějaký tričko, spodní prádlo, tužky, kuličky… Pak se ztratil ten míč.“ Vysmrkala se. „Velkej basketbalovej. Petr ho hodil oknem dovnitř, slyšela jsem, jak pleskl o podlahu a poskočil. Jenže když jsem vyběhla nahoru, byl pryč.“

Opatrně stiskla kliku, ale dovnitř nevstoupila. Adam jí nahlédl přes rameno. Ani po sobě neuklidili, když odcházeli, došlo mu. Na stole zůstalo prostřeno pro tři osoby, talířky s čímsi mumifikovaně zaschlým, co zbylo z jejich poslední večeře, hrnek s vykuleným pejskem, dvě sklenice. Jedna lžička ležela pod stolem. Na zdech pár obyčejných dřevěných skříněk s prosklenými dvířky. Všechno pokryté nánosem prachu. Velká lednice v rohu. Proud museli odpojit už dávno. Kdybych ji otevřel, otřásl se, bůhví, co by na mě vykouklo. Možná bych v ní ještě našel zetlelé zbytky téměř čtvrtstoletí starých potravin. Jemně Valerii odsunul a vstoupil.

„Co?“ hlesl. „K čemu je tu tohle?“ Na podlaze, přímo před lednicí, ležel krumpáč. Odřené lino bylo poznamenané několika pravidelnými záseky. Adamovi se sevřel žaludek. Cítil, jak ho Valeriina úzkost pomalu prostupuje, jak se zhmotňuje uprostřed jeho vlastní hlavy. Sehnul se. Lino nebylo proseknuté. Nebo bylo, a časem se ty rány zahojily? Copak jsem blázen? Zvedl krumpáč a prudce ho opřel o zeď. Zadunělo to, Adamovi se zdálo, že ten zvuk rozvibroval zdi a proletěl všemi místnostmi jako příbojová vlna.

„Ne!“ vyjekla Valérie. „Ne! Opatrně,“ šeptala. „Hlavně tiše.“

Strnule usedla na židli a všechen ten prach jí okamžitě obalil kalhoty. Adamovi připadalo, že skoro nedýchá, aby neporušila okolní ticho. „Nehýbej se,“ řekla. „Sedni si na židli a nohy dej na trnože. Hlavně je nenechávej na zemi.“

„Proč?“

Je šílená? – blesklo mu hlavou. Myslel jsem, že je jen paličatá a ona nakonec bude regulérní cvok. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšiml? Měl bych ji dostat pryč. A hned potom objednat u psychiatra.  

„Odejdeme,“ navrhl stísněně.

„To nestihneme. Poslouchej.“

Položil ruce na desku stolu a zůstal sedět bez pohybu jako Valerie. Teprve teď si toho všiml. Sotva slyšitelný zvuk vzlínal z podlahy a vibroval skrz desku stolu až do jeho dlaní. Cítil, jak se mu ježí chlupy na zádech. „Co to je?“ zašeptal.

  ?

„Měli jsme kocourka. Byl krásnej, černě mourovatej.“ Valerie se usmívala a po tvářích jí tekly slzy. „Trochu škodil,“ řekla. „Znáš kotě, který nezlobí? Podrápal celej gauč. Máma ho chytla za kožíšek na hřbetě a shodila ho dolů. Už se neobjevil. Večer si nepřišel ani pro kapsičku. Urazil se, řekla máma. Ale celou noc chodila po domě a naslouchala. Mňouká. Někde mňouká, slyšíš ho taky? Jako by škrábal ve zdech.“ Pořád šeptala.

„Petr byl přesvědčenej, že žijeme v místě, kde leží brána do jiný dimenze. Pořád civěl v televizi na všechny tyhle ptákoviny. Paralelní svět, fantazíroval, hodně podobnej tomu našemu. To tam mizej všechny ty ztracený věci. Ferda je tam samozřejmě taky. Doufám, že mu dávaj pořádně nažrat. Bože…“

Možná by měla chvíli mlčet.  Adama začínaly brnět konečky prstů. Potlačil touhu se zvednout a co nejrychleji vystrkat Valerii ze dveří. Počkám, řekl si nakonec. Je rozrušená. Nebudu riskovat nějakej hysterák.

„Pořád přemýšlel, jak se tam dostat. Přinesl bych si ho zpátky, uvažoval. Přece to nemůže být tak těžký.“

„Valérie?“ Ten zvuk Adama začínal znervózňovat. Jako když uniká plyn? Ale ten tu snad ani nestihli zavést, ne?

„Možná musíš spadnout, uvažoval. Skutálel se z gauče a flákl sebou o podlahu, ale jen si narazil rameno. Tenkrát jsem ještě nic nechápala.“

Zvláštní. Adam fascinovaně zíral na podlahu kolem lednice. Myslel jsem, že je tam lino, ale tohle vypadá spíš jako nějaká rozpraskaná… kůže?

„Pak ho napadlo nakreslit na podlahu panáka. Chtěl, abych si taky zaskákala, ale já se bála. Dívala jsem se. Přeskákal ho asi třikrát. Když naposledy dupl na hlavu, najednou…“ Valerie vypadala, jako by měla každým okamžikem omdlít. „Najednou byl pryč. Pár vteřin jsem ho slyšela volat. Ječel a škrábal do kamínků. Strašně jsem křičela. Nevěřili mi. Musela jsem na policii, potom do nemocnice k psychiatrovi.“ Třásla se. „Řekli, že to byl šok. Že mám amnezii. Podlaha přece nemůže někoho jen tak sežrat, to dá rozum, ne? Ano, řekla jsem. Pak jsem se vrátila domů.“ Zvedla roztřesené ruce a bezmyšlenkovitě si uhladila vlasy.

„Ani máma nikdy neuvěřila, že by Petr někam utekl. Proč by to dělal? Neměl k tomu žádnej důvod. Nespala. Procházela domem a vždycky skončila v kuchyni. Táta jí toho křídovýho panáka smazal, ale ona ho vždycky znova nakreslila. Seděla na téhle židli a dívala se na něj. Každou noc. Každou volnou chvíli. Jak se to mohlo stát? Jak? Nikdy ho nenašli, prý ho musel někdo odvést. Interdimenzionální brána,“ Valérie se vzlykavě rozchechtala. „Taková hloupost. Kotě bylo první větší živý tvor, kterýho si to vzalo. Proto se nic nestalo, když Petr schválně spadl z gauče. Nemělo to hlad.“

Chvíli mlčela. „Byla to moje vina,“ řekla. „Že mi nic nedošlo. Nedokázala jsem ji zastavit.“

„Probůh.“ Zoufalství v jejím hlase Adama děsilo.

„Bylo to ráno. Skoro jako dnes. Pootevřeným oknem svítilo slunce. Vzbudilo mě, jak kusem klacku oťukávala podlahu. Stoupla si na židli a usmála se na mě. Dostanu ho sem. Slibuju. Přivedu ho. Ne, šeptala jsem. Je mrtvej. Všichni jsou mrtví. Myslím, že vůbec nevnímala. Skočila by, kdyby mě slyšela? Jako by se nějak ztenčila, než zmizela, jako by se propadala a zároveň ztrácela tvar i barvu. Šla jsem a lehla si nahoru do postele a večer přišel táta. Kde je maminka, zeptal se. Udělal jsem večeři. Myslel jsem, že je tady s tebou. Odvedla jsem ho do kuchyně a ukázala mu to místo. Chvíli jen stál a potom odešel do kůlny pro krumpáč. Jak sekl, něco hnusného vystříklo z té škvíry a rozlilo se po podlaze. Evo! – křičel, Evičko! – sekal a ta věc pod našima nohama se zmítala a syčela jak rozzuřenej had. Vzal mě do náruče a utekli jsme. Už jsme se sem nikdy nevrátili.“ Otočila k Adamovi bledou tvář.

„Dvacet let to hladovělo a dnes jsme přišli my.“

  ?

Vzpamatuj se, nařídil si Adam. Něčemu takovýmu přece nemůžeš věřit. Bůhví, co se tady před dvaceti lety skutečně stalo. Valerii bylo osm. Jen tou povídačkou vytěsnila nějakou jinou hrůzu, na kterou se dodnes nedokáže podívat. Je to obyčejný prošlapaný lino, pohlédl pod stůl, ale nohy z trnože nesundal. Podlaha vypadala normálně. Byla jen špinavá a zašlá, v rozích a pod okny plná chuchvalců dvacet let neuklizeného prachu.

„Nevěříš mi.“

Vypadala tak bolestně a ztraceně, až mu to na okamžik sevřelo srdce. Útlé dlaně sepnuté v klíně, jemné, skoro dětské lícní kosti, tmavé džíny obalené šedým prachem. Špičky květovaných balerínek těsně nad podlahou. Těsně nad podlahou? Má snad její židle kratší nohy než ta moje?

„Vylez na stůl,“ řekl tiše. „Rychle!“

  ?

Seděli na stole, přitisknutí k sobě a bez hlesu zírali na podlahu. Sedák Valériiny židle se už téměř dotýkal země.

„Měli bychom to něčím zaměstnat,“ navrhl Adam. „Aspoň to zkusit.“ Vzal nejšpinavější talířek a hodil ho na zem. Na chvíli mu zmizel z očí. Pár vteřin, než se s cvakáním vykutálel před lednicí a kolébavě se zastavil. Adam nevěřícně zíral na jeho dokonale čistý, lesklý povrch. „To…“ zasípal. „Tohle přece…“ Měl pocit, že mu každou chvíli povolí vnitřnosti.

„Co budeme dělat?“

Díval se na Valérii, schoulenou do klubíčka uprostřed stolu. Na jemnou křivku její šíje, dlouhý krk, opálené paže, pevná prsa, co tak rád hnětl v dlaních. Nevidoucí pohled skelných očí. Ramena se jí lehce zvedala, jak dýchala. Ze zahrady slyšel zpívat ptáky. „Je to absurdní,“ řekl nahlas. Neovladatelně se rozesmál, ale zuby mu při tom drkotaly hrůzou. Místnost se koupala ve voňavém jasu letního dopoledne, jako by se nic zvláštního nedělo. Sporák, lednice, krumpáč opřený o zeď příliš daleko, než aby na něho dosáhl. Pootevřené dveře do chodby.

To je nesmysl. Ví, že tu sedíme. Počká si.

Kdybych ji shodil dolů, možná bych to stihl.

  ?

Je to až příliš pěkný chlap, přemýšlela Valérie. Vysoký. Tmavovlasý. Tohle se mi na něm přece vždycky líbilo, nebo snad ne? Ženské ho obletují a to mu dělá dobře. Je sebejistý. Ctižádostivý a cílevědomý. Náročný. Estét, co miluje krásné věci, jaké si nemůže dovolit. Jak moc se mu dá věřit? Dívá se tak chladně. Světle modré oči. Tvrdé a zkoumavé. Na co teď myslí? Měl by mě obejmout, než umřeme. Nebo seskočit a dát mi šanci uniknout. Udělala bych to pro něj já? Dokázala bych ho tady nechat? Proč jsme museli dojít až sem?

„Proč jsi mě sem přivedla, proč, sakra?“

„Je to dvacet let,“ zasténala. „Já…doufala, že už to tady nebude. Nedal jsi mi na výběr. Pořád jsi na mě tlačil.“

„Panebože!“ zaječel. „Ty jedna pitomá, bláznivá krávo!“

  ?

Chtělo se mu křičet. Vnímal ho každým pórem svého těla. Vzteklý hlad, co těkavě stoupal od podlahy a olizoval mu podrážky bot. Už to dlouho nepotrvá a sundá si nás oba.

„Promiň Valérie,“ něžně ji zezadu políbil na krk a prudce do ní strčil. „Ještě se mi nechce umřít.“

Prásklo to, jak dopadla na zem. Vykřikla. Zahlédl, jak zpod stolu vystřelily bledé prsty a pokoušely se zachytit trnože od židle. Už nečekal. Seskočil a bleskově vrazil do dveří. Neohlížel se. Nechtěl to vidět. Nechtěl nic slyšet. Panebože, ať nekřičí. Hlavně ať nekřičí. Seběhnout schody. Ven, na zahradu. Do auta. Nadechni se. Dveře – rychle dveře. Ostrá bolest v pravé noze, v té, co na ni dopadl, když skákal ze stolu. Chybí mi bota, těžce polkl. Chodidlo bylo až ke kotníku sedřené, jako by ho něco ošmirglovalo. Roztřesenou rukou zalovil v kapse. Zaplaťpánbu, je tam. Cvrknul jsem si do kalhot, uvědomil si zahanbeně, když strkal klíč do zapalování.

  ?

Slyšela, jak se dole pod oknem poněkolikáté marně snaží nastartovat. Zvolna se posadila. Pár modřin mi asi zůstane, napadlo ji. A pořádnej šrám na duši. Položila dlaň na podlahu. Chvěje se, nebo se mi to jen zdá? „Děkuju,“ řekla. „Konečně vím, na čem jsem.“ Zvedla se a pomalu sešla po schodech před dům. Adam pořád ještě zápolil s klíčkem v zapalování. I skrz zavřené okénko slyšela jeho zoufalé nadávky. Zaklepala na sklo. Vzhlédl. Barva se mu vytratila z obličeje, chvíli to vypadalo, že se zhroutí a začne vřískat.

„Přivez mi moje věci,“ řekla. Hlas se jí ani nezatřásl. „Nech je před domem. Dovnitř rozhodně nevstupuj.“ Otočila se a nechala ho tam, ztuhlého a neschopného slova.

  ?

Mezi dveřmi ležel míč. Je pěkně odřený, usmála se. A potřebuje přifouknout. Malé černé kotě se otíralo o ledničku a žádostivě mňoukalo. Vypadá skoro jako Ferda. Valérie se sklonila a vzala ho do náruče. Až na tu bílou skvrnku na čumáku. Jestli má Ferda potomky, určitě jsou vybarvení podobně. „Dojdu nakoupit,“ oznámila kocourkovi. „Přinesu mlíko a něco dobrýho pro nás oba.“ Rozhlédla se. Pořádně tady uklidím. Umyju okna. Určitě to bude chtít vymalovat. Lednici pořídím novou. Pár obrázků na zdi. Kytky. Koberec. Položila kotě na židli.

„Nakonec na tom není nic tak složitýho,“ pohladila jeho prohnutý hřbet. „Stačí se jen nebát.“ Otevřela okno dokořán, přivřela oči a nastavila tváře slunci. A samozřejmě – na některých místech příliš neskákat.

  ?