Jestli máte děti, kočky a k tomu nesnášíte kvantovou mechaniku, tak možná dál nečtěte. Další příběh z kategorie čerňák.
X+
„Nemáš ňákou krabici?“
Měla by být pevná. Netrpělivě zašťoural špičkou sandály v pískovišti. Tvrdej papír.
„Nebo bednu,“ řekl.
„Aleno!“
Kodaňská interpretace, pomyslel si chlapec. Naštvaně kopl do bábovičky a rozprskl její pozůstatky na Aleniny růžové lacláče. Rozpálené kamínky ho mezi prsty bodaly jako malé jehličky, ale nebylo to nepříjemné.
„Na co?“
Alena oklepala písek a obrátila naducané tvářičky na Viktorku. Obě se chichotaly.
„To byste nepochopily.“ Snažil se netvářit příliš zhnuseně. Holky…
„Von čte,“ našpulila rty Alena. „Vod tří let. Pořád řeší nějaký pitomosti.“
„Kolik mu je?“ Viktorka si chlapce zvědavě přeměřila. „Je mrňavej.“
„Je mu pět,“ řekla Alena. „Je o dva roky mladší. Ještě ani nechodí do školy,“ dodala trochu pohrdavě.
„Stačila by mi bedna s víkem,“ pokusil se znovu chlapec. Zaryl patu do žhavého písku a otáčel jí sem tam, až konečně ucítil na holé kůži chlad vlhké hlíny.
„Von furt něco počítá,“ ušklíbla se Alena. „ale ne, jako normální lidi,“ utrousila směrem k chlapci. „Kreslí si k tomu obrázky. Takový klikyháky a divný písmena. Máma říká, že prej má fantazii.“
„To jsou vzorce,“ zabručel chlapec znechuceně. Proč jsem jen musel naladit zrovna tuhle frekvenci.
„Podle Hugha Everetta,“ podíval se otráveně na Viktorku, „prožíváme naše životy v nekonečným množství variant.“
„Co?“ vykulila na něho svá vodnatě modrá kukadla.
„Všechno, co se může stát,“ pronesl chlapec zvolna, „všechno, - se ve skutečnosti v jinejch světech děje. Takže,“ dodal jedovatě. „Jsem dneska zrovna na špatným místě.“
„Proč?“
„V žádným dalším ze všech těch světů už takovýhle blbý holky nejsou,“ odtušil.
„Nezacláněj,“ napřáhla Alena výhružně lopatku. „Vymajzni!“
„To je teorie mnoha světů,“ řekl chlapec klidně. „Tomu ty nemůžeš rozumět.“
„Na co potřebuje krabici?“ utrousila Alena přes rameno směrem k Viktorii.
„Blbeček.“
- - -
„Kde je Péťa, Alenko?“
Jak to, že nikdy pořádně nevím, kde ten kluk je a co zrovna dělá, napadlo znepokojeně matku. Teda když zrovna neleží v nějakejch knížkách. Zavrtěla bezradně hlavou. Kdyby četl aspoň pohádky, vždyť já těm věcem, co si pořád leje do hlavy, vůbec nerozumím. Nebo by aspoň mohl civět po večerech do počítače, nebo do mobilu, povzdechla si, jako ostatní kluci a hrát všechny ty dementní ptákoviny.
„Nevidělas venku Péťu?“ zkusila to znovu.
„Nahání po zahradě sousedovic kočku,“ zamumlala Alena s plnou pusou a narvala mezi zuby další vrchovatou lžíci bramborové kaše.
Že je ta holka pořád při chuti, pomyslela si matka. V tomhle vedru. No, jen aby ji to jednou nemrzelo. To Petra bych ke stolu musela pomalu přivazovat, dokonce i o prázdninách. Asi mu nevytráví, když pořád jen listuje v knížkách.
„Honí kočku?“ podivila se nahlas. „Náš Petr?“
Snad, zadoufala v duchu, snad se jednou taky začne chovat jako normální dítě.
- - -
Kvantová mechanika kočkám očividně nic neříká, uvažoval chlapec, zatímco si ledovou vodou chladil podrápaná předloktí. Koupelna byla plná mokrého písku a trávy. Kočka seděla na promáčklé krabici vedle vany a výhružně syčela.
Máma bude řvát, napadlo chlapce, a k tomu kočka odmítá spolupracovat. Stejně nemám radioaktivní atom, zamračil se, ale možná by se to dalo vyzkoušet i jinak.
„Schrödinger tvrdí,“ vysvětloval očividně nedůvěřivé naježené micině, že jestli může bejt atom zároveň v obou stavech, rozpadlej i nerozpadlej,“ zamířil ukazováček směrem ke kočičí hlavě, ale rychle ucukl, protože ta potvora naježila hřbet a vycenila zuby. „Tak musí bejt v obou stavech i kočka v krabici, tedy ty,“ oslovil ji. „Mrtvá i živá,“ zaculil se. „Ale to by ses nejdřív musela nechat do tý krabice zavřít,“ dodal zklamaně. „Ampuli s jedem a připojený zařízení bych tam nějak dostal potom. Asi by to byl problém,“ usoudil při pohledu na rozzuřenou kočku.
„Co furt děláš v tý koupelně?“ slyšel za dveřmi Alenu.
„Meju se, co bych dělal!“ zařval hlasitě a chvíli s obavami sledoval, jak lomcuje klikou.
„Jestli rychle nevylezeš, zavolám mámu!“
Hlavně ten radioaktivní atom, uvažoval chlapec, s tím bude největší potíž. Ten asi neseženu. Namočil prst do vody a v bezpečné vzdálenosti od připravených drápků nakreslil vzorec.
nebo
„Nemůžu určit, kdy se rozpadne.“ Podrbal se mokrým prstem ve vlasech a zahleděl se kočce do očí. Nedůvěřivě zaprskala. „Kodaňská interpretace,“ vzdechl zadumaně. „Je to vlastně jen o pravděpodobnosti událostí. Heisenbergův princip neurčitosti, víš. Fyzika,“ vysvětloval kočce, „nemůže s jistotou říct, která z těch pravděpodobností se nakonec stane.“
„Až se ten atom rozpadne,“ zkonkretizoval jí to, „spustí zařízení, co rozbije lahvičku s jedem. Ale,“ pořád se kočky neodvažoval dotknout, „do tý doby budeš v týhle krabici zároveň mrtvá i živá.“
Kočka zaujala vyčkávací pozici. Sotva sáhnu na kliku a pootevřu dveře jen na škvírku, došlo chlapci, vystartuje jako puma.
Stejně ji tam asi nedostanu, napadlo ho skoro rezignovaně. Nakonec, podobně jako kočka může posloužit i jakákoli jiná živá bytost, ne? Opřel se o vanu a zavřel oči. A ten radioaktivní atom, copak jsou atomy jediné nepředvídatelně nestabilní věci v tomhle vesmíru? Například taková…
- - -
„Nevíš, kam zmizela Alenka, Péťo?“ otázala se trochu znepokojeně matka. „Poslední dobou s Viktorií pořád někde couraj. Vystydne jí večeře.“
Chlapec zaryl vidličku do míchaných vajec a vyloudil o talíř odporně skřípavý zvuk. Tohle ji přivede na jiné myšlenky, napadlo ho.
„Au!“
„Nech toho, a koukej sníst aspoň něco. A chleba taky!“
Kde ta holka vězí, pomyslela si. Vajíčka přece miluje, ty by si nenechala ujít. Zkoumavě se zahleděla na chlapce.
„Ty náhodou nevíš, co s ní je, že, Péťo?“
Kdyby se zeptala, jestli vím, kde je, to by byla jiná otázka, pousmál se chlapec v duchu.
„Ne,“ řekl. „To je věc pravděpodobnosti a navíc neurčitá směs není pozorovatelná,“ ignoroval matčin podezíravý pohled.
„Petře!“
Je mrtvoživá, napadlo chlapce, ale to ti nemůžu říct, protože bys začala ječet. Znechuceně nabral lžičku studené žluté hmoty a polkl.
Protože jako jedna z dalších nestabilních, proměnlivých a tudíž k experimentálnímu účelu vhodných věcí v tomhle vesmíru se dá použít například starostlivost naší mámy o Alenu. Ta je předvídatelná skoro stejně, jako poločas rozpadu jednoho radioaktivního atomu. Záleží jen na tom, co zrovna dělá. Jestli vaří, čte noviny, kouří u kafe se sousedkou, dívá se na televizi, otevřela lahev s vínem… Ty činnosti se různě nepředvídatelně střídají, a když už to vypadá, že jedou moc pravidelně jedním směrem, vždycky se stane něco, co jejich dráhu naruší. Taky nesmím opomenout vzájemné propojení dvojice veličin a princip neurčitosti.
„Co to plácáš?“
„Mami,“ otočil se chlapec na židli. „Copak neni jasný, že čím přesněji známe hodnotu jedný veličiny, tím míň přesně můžem změřit hodnotu tý druhý?“
Přece snad chodila do školy, napadlo ho znechuceně. Takže bych si to mohl shrnout. Experiment zatím zdárně probíhá. Kolísavá nepředpověditelnost matčiny starostlivosti a přiměřenosti jejích reakcí proti zbytku vzduchu ve starém mrazáku dole ve sklepě. Záleží taky na tom, jestli bude Alena ječet a jak moc se vrtí a třeba i potí - je teda docela vyžraná, ušklíbl se. Možná se jí povede využít tu malou skulinu, kde se pod víkem už dávno vydrolilo gumové těsnění. K tomu všemu je samozřejmě potřeba připočíst rychlost hledání, až se tedy nějaké rozběhne.
„Petře!“ matka začínala pronikavě zvyšovat hlas. „Okamžitě, rozumíš, okamžitě mi řekni, cos provedl Alence!“
„Nic,“ zabručel.
„Kde je?“
Je mrtvá, nadechoval se chlapec. Je živá. Je součást experimentu, co má potvrdit nelogičnost kvantový mechaniky, jako Schrödingerova kočka, mami. Dokud se nepodíváme, platí princip pravděpodobnosti. Rychle zavřel pusu. Bude průšvih, napadlo ho. Protože až někdo zvedne víko, ať uvidí cokoli, nějaký fyzikální experiment ho asi moc zajímat nebude.
„Petře!“ vykřikla matka rozechvěle, chytila chlapce za ramena a vyplašeně s ním třepala. „Kde je Alena?“
- - -
Věci, povzdechl si chlapec. Věci prostě můžou být ve více možnostech zároveň, jen dokud nezjistíme skutečnost vlastním pozorováním.
Ale pak...
