S andělem už jsme tu jedno měli. A padl pod ním návrh, dát v rámci objektivity slovo i druhé straně. Takže - tady ho máte.
„Rozhovor?“ povytáhl trochu znechuceně obočí. „Nic lepšího tě nenapadá?“
Možná jsem měla vybrat jiné místo. Tohle nebyla žádná márnice ani hřbitov o půlnoci, dokonce ani polorozbořená odsvěcená kaple v tvrdém svitu měsíce. Ale - nakonec jsem vlastně byla docela ráda, že stojíme uprostřed tramvajové zastávky, se spoustou lidí kolem. Ačkoli, mohlo by mi to vůbec být něco platné, kdyby se třeba naštval? Cítila jsem jemné šimrání kolem žaludku. To nebyl strach, spíš zvědavost. Nevzbuzoval zrovna hrůzu.
„Překvapená?“ ušklíbl se. „Představovala sis mě jinak?“
„Vlastně ano,“ přiznala jsem. „Musím říct, že ani nevím jak.“
„Čekalas odpornou potvoru, a já – jsem krásnej,“ dodal trochu samolibě a vytáhl hřeben, aby si přičísl perfektně střižené husté blond vlasy. Hezký vysoký mladý muž. Docela sympaťák, kdyby neměl ty světle modré oči tak studené. Přitažlivý, opravdu dost sexy.
„Ano,“ musela jsem uznat. „Jsi krásnej.“
„To je to první překvápko,“ usmál se chladně. „Žádná démonická bestie s červenejma očima. Takhle mě prezentovali ve středověku, abyste se mě báli. Trochu naivní, ale docela jim to fungovalo. Ani mně to nevadilo, strach je dobrej pomocník. Někdo udělá cokoli, když na něj vybafneš. “ Upřeně si mě prohlížel, až mi naskočila husí kůže.
„Dneska už na mě nevěříte,“ odfrkl si pobaveně. „Maximálně vyprávíte dětem báchorky o nějakejch ušmudlanejch koktavejch chlupatejch přiblblech s roztomilejma růžkama. Neuráží mě to, naopak. Takhle mi to vyhovuje. To bylo moje mistrovský dílo, přesvědčit vás, že vůbec neexistuju. Jdete mi na ruku. Pracuje se s váma tak snadno. Nechápu, co na vás On, lehce trhl bradou nahoru, pořád má. Jste natuplí. Stačí vám naslibovat úplný blbosti a jedete po nich jako slepice po flusu.“
„Fandíš si,“ řekla jsem. „Všichni určitě ne.“
„Vidíš ji?“ ukázal na jednu hubenou holku, co pokuřovala pár metrů od nás a netrpělivě podupávala v podvečerním mrazíku.
„Má na sobě čtyři svetry, a stejně je jí pořád zima. Nežere, protože chce bejt štíhlá, jako ty krávy na obálkách módních magazínů. Kupuje si takový ty časopisy a podobný sračky, co jsem šikovně vypustil do světa, a hltá všechny ty uhozený kecy. Rodiče ji nacpali na psychiatrii, ale ona si to stejně nenechala vymluvit. Dávám jí tak dva měsíce.“
Otřásla jsem se.
„Támhle ten namachrovanej skorodůchodce,“ pokračoval. „Nedávno vyměnil manželku za mladší model.“ Ušklíbl se. „Cvičí jak magor a leze do posilovny, aby se jí líbil. Láme si kosti na kolečkovejch bruslích, jezdí na kole. Rve do sebe viagru, protože chce před šedesátkou ještě zasejt.“
„Jsi cynickej,“ řekla jsem. Podíval se na mě jako na blba.
„Do měsíce ho klepne,“ dodal. „Už se těším na ten tanec, co rozpoutaj jeho děti a veselá vdova kolem dědictví.“
„Jak to můžeš vědět,“ otočila jsem se k němu. „Nikdo nevidí do budoucnosti.“
„A ten dědek na protější zastávce,“ nedal se rušit. „Chlastá. Ještě to neví, ale játra už mu skoro nefungujou. Stejně by mu to nejspíš bylo jedno. Přestat nedokáže a ani nechce. Půl roku,“ podíval se na mě. „Znám vás.“
Chvíli tiše stál a pozoroval lidi, co právě vystupovali z tramvaje.
„Mám pokračovat?“ zeptal se uštěpačně.
„Ani ne,“ řekla jsem. Ignoroval mě.
„Sleduj,“ ukázal zlomyslně na načesanou vlastnici dlouhých špičatých drápů, takovou lehce obstarožní, už trochu olysalou obtloustlou šelmu. „Frustrovaná drbna po přechodu,“ olízl si rty. „Ideální kandidátka na moje služby.“
„Lahůdka,“ okomentoval ji a otočil zrak na houpavý pohyb dokonalého zadečku a dlouhých nohou luxusně olepené mladé ženy vedle. Provlnila se kolem něho s cvakáním jehlových podpatků drahých kozaček, navlečená do značkového kostýmku, kožešinového paleta a s kabelkou od bůhvíkoho a pod předlouhými řasami ho projela ostrým, tvrdě analyzujícím pohledem - jemnou šálou počínaje po kožené, ručně šité boty. Tenhle by možná ušel.
„Dala by si,“ ušklíbl se. „Já nesnáším sex. Hnusej se mi všechny vaše tělesný pochody. Nikdy nepochopím, jak On mohl nacpat kus svý stvořitelský síly do něčeho takhle, tak…“ Hledal slova. „Do takovýho nechutnýho spojení.“
„Ale,“ nezmohla jsem se na slovo.
„To je taky moje dobře odvedená práce,“ pochválil se. „Všechno, co jste od Něj dostali, aby vám to dělalo radost, dokážu využít a obrátit proti vám. Nedá mi to skoro žádnou námahu.“ Na chvíli se ke mně otočil zády a sledoval tu krásnou dlouhonohou holku, co se na něj před chvílí skoro pousmála.
„Je příliš ctižádostivá,“ suše konstatoval, když přešla. „V práci jde přes mrtvoly. Chce hodně vydělávat. Mít krásný věci a prestiž. Dneska ráno si docela dlouho prohlížela na netu značkový kabelky.“ Opovržlivě se zašklebil. „Vydělá si na ně. Smete každýho, kdo by se jí pokusil stát v cestě.“
Studeně se na mě zahleděl.
„Vy nikdy nemáte dost. Když začnete dobře vydělávat, vždycky jsou tu ještě dražší věci, a vy je chcete. Pořád tu bude něco lepšího a luxusnějšího.“ Probodával mě pohledem. „Pořád.“
„Ve čtyřiceti zjistí, že jediný, co ještě nemá, je dítě. Tak se nechá uměle oplodnit, aby nezůstala sama. Bude mít syna. Ve dvou měsících ho strčí chůvě, aby jí v práci neodšoupli, ale jinak bude mít ten kluk skutečně všechno. Nejlepší hračky, hadry, jídlo. Spoustu draze zaplacenejch kroužků, prestižní školu. V šestnácti spáchá sebevraždu, kvůli tý jediný věci, co se koupit nedá.“
„Nevěřím ti,“ řekla jsem. Bylo mi strašně těžko.
„Jste docela směšná a natvrdlá sebranka,“ ucedil. „Jak jsem řekl, nedáte mi žádnou práci.“
„Všichni ne, zopakovala jsem bezmocně. Jsou tu taky…“
„Duchovní osoby,“ rozchechtal se. Nenechal mě vůbec domluvit. „To jsou pro mě ty pravý delikatesy. Všichni ti guruové, mistři a bůhvíco ještě.“ Mlaskl. „Potom chytrolíni, co si přečtou pár knížek a pak najednou prozřou a začnou zásobovat svět svejma beznadějnejma vejšplechtama. Vůbec jim nedochází, kdo jim ty myšlenky vlastně podsouvá. Moji favoriti. Systematicky otravujou vzduch kolem sebe, dokud jim to Šalamounovo lejno v krku nezaskočí.“ Šlehl po mě ostrým pohledem.
„To já jsem roztříštil vědomí Věčného na všechny ty věrouky a nominace. Štěkaj se mezi sebou, vražděj se,“ předl. „Miluju války, zvlášť ty náboženský. To je to pravý pošušňání.“
Tohle je to, co ho živí, došlo mi. Z čeho roste, co mu dává sílu.
„Myslíte si, že jste tady v klídku. V tom svým mrňavým smradlavým rybníčku.“ Opovržlivě si odfrkl a upřel na mě jedovatý pohled.
„Ty si taky myslíš, jak seš chytrá. Takoví jsou pro mě jako bonbónek po večeři. Rozbalíte se sami.“
Zlomyslně se zašklebil.
„A celá reinkarnace,“ dodal pobaveně. „To je můj skutečnej majstrštyk. Přimět je věřit, že ať si tady poserou co chtěj, stejně se naroděj znova a můžou to zkoušet dál. Kdyby věděli, že se roděj jenom jednou…“
„Všechno,“ řekl po chvíli, „co si tady nataháte dovnitř, si sebou budete vláčet i na druhou stranu.“
„Řekni mi,“ nadhodila jsem opatrně. Vedeme přece rozhovor pro média, měla bych se zeptat. „Jak doopravdy vypadá peklo?“
„Vlastně nevím,“ řekl. „Já v tom vašem nejsem. Jste v něm sami, každej v tom svým. Máte tam všechno, co jste si pustili dovnitř, všechny svoje osobní démony, co si jeden každej za život stačil vytvořit. Taková privátní bublina.“
„Ne,“ řekla jsem. „Teď blafuješ. To není celý.“
„Skutečný peklo přijde,“ ledově se ušklíbl, „až jednou všechny ty bubliny prasknou a jejich obyvatelé se konečně budou moct obejmout…“
Jak se smál, zdálo se mi, že za hradbou jeho dokonale bílých zubů vidím zívat prázdnotu, něco jako když praskne slupka a objeví se skutečný obsah, a tady nebylo nic, jen závrať. Udělalo se mi nevolno.
„Jsem krásnej,“ zopakoval, „a vy mě chcete. Strašně mě chcete. Já rozdávám, a hodně. Ne jako On, ten šejdíř s láskou,“ mávl rukou kolem sebe. „Chcete mě a svět je můj. Ano – je můj, všechno, co tu máte, patří jen mně a já rozdávám, komu se mi zachce.“
„Lžeš,“ řekla jsem staženě. „Lžeš, protože lež je tvoje podstata, protože jedno z tvejch jmen je Otec lži.“
„Zahráváš si,“ ucedil ostře. „kdo si myslíš, že seš?“
„Jednou tě vyhladovíme,“ řekla jsem.
„Jednou,“ odplivl si s opovržením, „jednou je pro mě skoro totéž, co nikdy.“
Díval se mi do očí a já viděla, jak se mění do své skutečné podoby, složené ze všeho, co tvoří postatu jeho existence, všeho, co jsme kdy dokázali pojmenovat, do podoby mnohem děsivější, než si kdokoli dokáže jen na okamžik představit. Esence čirého zla, která na okamžik odkryla karty a ukázala se v celé své obludnosti.
Těžce jsi přestřelila, děvče. Tohle není, ani nikdy nebyl žádný partner pro rozhovor. Ten si s námi nechce vyprávět pohádky, nemá jinou touhu, než nás zničit.
Cítila jsem, jak mi tuhnou kolena, za chvíli se mi budou neovladatelně klepat, všechno ve mně povolí a začnu ječet. Jestli hledá v lidech skulinky, kterými by dokázal proniknout, strach pro něho představuje doširoka otevřená vrata. Nesmím si ho pustit dovnitř. Dokud se tam nedostane, nemůže se mnou nijak manipulovat.
Všimla jsem si, jak si mě pod přivřenými víčky upřeně prohlíží. Nevidí do mě, došlo mi. Neví, na co myslím. On jen dokáže přečíst každé zachvění víček, každý, i ten nejdrobnější pohyb a s geniální přesností si vytvořit úsudek.
„Bojíš se,“ zasyčel.
„Nech si to divadlo,“ procedila jsem přes ztuhlé rty. „Sám ses nechal slyšet, že rudý oči a kozlí hlavy jsou dobrý tak leda jako rekvizity na metalovej koncert.“
Trochu ho to zarazilo.
„Odejdi,“ řekla jsem. „Už s tebou nebudu mluvit.“
„Brzdi,“ odsekl vztekle. „Snad si nemyslíš, že mě můžeš komandovat? Jsi podělaná strachy!“
„Odstup,“ vyzvala jsem ho. „Vrať se na místo, odkud jsi sem přišel.“
Pocit, že musím omdlít, mě donutil na okamžik zavřít oči. Když jsem znova zvedla víčka, nástupní ostrůvek byl prázdný. Pocítila jsem s úlevou, jak ze mě ta strašná tíže jeho dusivé přítomnosti padá.
„Jednu chvíli už jsem měl dojem, že se bojíš,“ řekl můj anděl. „Jak dlouho tě učím bojovat?“ Je trošku drsňák, co mu také zbývá, když má na starosti zrovna mě.
„Kdes byl?“ sprdla jsem ho. „Kde jsi sakra byl, celou tu dobu? Nechal jsi mě v tom koupat.“
„Potřebovala jsi to,“ zaculil se.
„Jdeme,“ dloubl mě lehce mezi žebra.
„Se z něj nepoděláš, ne?“ dodal ještě škodolibě. „Bonbónku.“
