Příběh je z knížky "Svatá noc", stejně jako už publikovaná "Nutnost křídel". Anežka se v něm vrací ve vzpomínkách do svých jedenácti let, k události, která ji definitivně vnitřně utvrdila v rozhodnutí až na malé výjimky nekomunikovat s okolním světem. Anežka i její stejně starý tajný kamarád Patrik jsou vlastně vyděděnci, Anežka se svojí úzkostí z lidí a inteligentní kluk, co stejně jako jeho sourozenci chodí do zvláštní školy a tajně čte knížky schované mezi hromadami odpadků na dvoře starého činžáku, aby je u něho nikdo nenašel - dítě ze samotného dna sociálně vyloučené komunity. Ten pavlačový dům s prošlapanými schody a sochou svatého na podestě mezi druhým a třetím patrem skutečně existoval, už samozřejmě není, místo něho tam stojí samé veledůležité prosklené budovy, jako supermarket a banky a dole pod ním zastavuje metro. Dovolila jsem si ten příběh trošku posunout v čase a vložila ho do úst sedmnáctileté Anežce v současnosti, protože se domnívám, že za těch pár let se toho zase tolik nezměnilo, vlastně se nezměnilo téměř nic...
( )
Dotek anděla
Ležím v posteli. Určitě nejsem vzhůru, vím to. To jsou ty zvláštní sny, kdy si člověk chvilku myslí, že už se probudil, a potom si uvědomí, že vlastně pořád spí. Strašně se chce vzbudit a ono to pořád nejde…
Jdu nahoru po schodech. Je mi dost chladno a kolem mě se vznáší namodralá tma. To, co cítím, není strach, jen taková jemná úzkost. Mám husí kůži. Ve výklenku na odpočívadle stojí anděl. Bez pohybu, lehoučce, tak tichý, soustředěný, bosé nohy hladí omítku snad jen konečky prstů. S úžasem vidím, že střecha domu zmizela a špičky jeho křídel se dotýkají oblohy. Jestli s nimi mávne, budou padat hvězdy… Brzo se vznese a navždy zmizí…
Neodlétej ještě…
Má tak nádherné oči, v jejich zornicích se zrcadlí celý vesmír. Dívají se na mě, tak smutně a soucitně. Září…
„Patriku,“ šeptám, neodlétej mi. Neodcházej. Nenechávej mě tady s nimi samotnou…“
„Já tě budu opatrovat,“ říká tiše, „neboj se. Zůstanu tady s tebou, opravdu, zůstanu tak dlouho, jak dlouho to budeš potřebovat.“
Klečím před výklenkem a držím jeho nohy, aby mi neuletěl, aby se mi neztratil… Tvrdé dřevo je tak studené… Když zvednu ruce, mám je od krve.
Konečně se probouzím. Ležím v posteli a třesu se zimou. Nerozsvěcím a oblékám se za tmy, beru školní tašku a rychle mizím z domova. Tam ještě všichni spí. Až se ráno vzbudí a nenajdou mě tady, budou si myslet, že jsem jen o trochu dřív odešla. Nebylo by to poprvé.
Netrpělivě dupu na stanici tramvaje. Kde je, proboha, tak dlouho? Doba, než konečně přijede, se táhne jako celé roky… Pořád je mi zima a pláču. Mám strach. Ještě v tramvaji, zabořená v sedačce brečím s hlavou schovanou za límec kabátu.
Konečně jsem tam. Před domem, kde babička bydlí, je srocení lidí. Snad všichni nájemníci. Cpu se mezi jejich upocené zadky, narvané ještě v pyžamech a nočních košilích.
„To se dalo čekat,“ rozhořčuje se tlustá baba, naditá do umaštěného županu. Dívám se na její nateklé nohy nacpané ve špinavých vlněných ponožkách a plastových pantoflích.
„Otázka času, u takový pakáže… Měli tu verbež už dávno vystěhovat.“
Pokouším se vecpat trošku blíž. Po noze se mi ožene ohavné překrmené psisko. Nemám celkem nic proti buldočkům, až na tuhle věčně napruzenou sádelnatou obludu na křivých nožičkách. Měl by to být dobrák s legrační rozpláclou tlamou, ale není. Stejná žlučovitá ropucha, jako jeho panička. Potlačuju touhu povozit ho na botě.
„Byl tam kravál už od večera,“ podotkne ta baba. Podoba mezi ní a tím čoklem je nepřehlédnutelná.
„Ta mrňavá holka ječela jako podebraná a kluk kopal do dveří. Pak si ho starej vytáh ven a zmlátil ho jak koně. Ksindl … Kluk už dávno ležel a von do něj pořád kopal. Pak ho nechal válet na dvoře a zapad zpátky do baráku.“
„A vy jste nikoho nevolali?“ Sousedka odnaproti, ještě mladá a idealistická.
„A proč, jako? Kdo by se do toho míchal? Dyť se kluk hejbal…“
„Von tam ležel asi dvě hodiny, celej od krve,“ přidala se uňafancova panička, pak sem ho už neviděla. Buď se zvednul sám, nebo ho odtáhli domů.“
„Za chvíli začali vyvádět znova,“ dodal tlustý dědek v pocintaném triku. Smrděl pivními slivky, mastnotou a potem. Ovarová hlava. Zvedal se mi z něj žaludek.
„Ten zmetek prej vytáh na fotra kudlu.“ Pivní pupek si pohoršeně odplivl. Hutný chrchel se pozvolna rozplizl v šedivém prachu průjezdu a hladově schlamstl rozšlápnutý nedopalek. Udělalo se mi zle. Nevolnost mi zmáčkla žaludek a klesala pomalu do kolen, závaží z ledu, ve kterém mi zamrzly kotníky. Nedokázala jsem pohnout ani prstem. Nikdo si mě nevšímal.
„Takovej mrňavej cucák. V jedenácti letech… Voni to prostě mají v krvi od narození.“
„Jako bych to pořád neřikala,“ bradavičnatá ropucha pokračovala v přednášce. „Takový verbeže ani nemůže bejt škoda. Až když přijeli policajti, tak ten kluk vylezl ven. Von nevěděl, kam by zdrhnul, tak vyběh po schodech až nahoru, otevřel okno na pavlači a vylez na parapet.“
„Chtěl jsem ho sundat, hajzla,“ podotkl smraďoch, „ale kopnul mě do ksichtu. V ruce mi zůstala jen ta jeho bota.“
„Asi chtěl přelízt přes střechu do druhýho baráku.“
„Taky sem mu to nandal, parchantovi,“ nafoukl se prasečí ksicht: „Teď tě vodvezou a pudeš rovnou do pasťáku a pak do krimu, co taky jinýho s takovým hajzlem, jako seš ty, s takovou svoločí. Dyťˇ seš stejnej zmetek, jako tvůj táta, všichni ste stejný. Jedna zasraná pakáž.“
„Von ten prevít vylez na parapet,“ přidala se umaštěná jezinka. „Von se držel okapu jen jednou rukou, protože druhou mu fotr nejspíš přerazil. Asi uklouz a neudržel se…“
„Blbost,“ přebila ji chrochtákova panička.
„Ten smrad se pustil, prostě se pustil, viděla jsem to…“
Prosmekla jsem se kolem nich a vyběhla nahoru. Anděl dávno zmizel, v opuštěném prázdném výklenku po něm zůstal jen malý krvavý otisk části dětské dlaně. Pootevřeným pavlačovým oknem sem ze dvora táhl ledový ranní chlad. Malá zkrvavená dětská teniska ležela pod oknem, v šeru na podlaze. Uložila jsem ji opatrně do tašky a odnesla domů. Už tam nikdo nebyl, všichni odešli. Sáhla jsem pod postel a vyndala svou krabici s poklady. Šnečí ulity, mušle, kamínky, vylisované kytky. Papírová růže z pouti. Mašličky a obrázky dávno bůhvíodkud vystříhané. Medvídkovy skleněné oči. Korálky a kuličky. Duhovky. Obrázky neexistujících zvířat z našich světů, jak jsme je spolu kreslili… Tyčinka pečetního vosku…
Nechám ti to, co mám nejradši. Přidala jsem do krabice Patrikovu tenisku, převázala ji mašličkou a odnesla to na malou předzahrádku u domu. Na šeříkovém keři venku seděl kosák a zpíval. Chvíli trvalo, než jsem vyhrabala jámu tak velkou, aby se do ní všechno vešlo a zahrnula to hlínou. Nahoru jsem dala velikou kamennou kostku, takovou, jakými se dřív dláždily silnice. Vypadala jako oltář, jako stůl pro malé bezbranné tvory. Položila jsem na ni ještě velkou rybniční škebli a naplnila ji vodou. Budu jí tam dolévat každý den, dokud tady budu bydlet… Ptáci jí vypijou, nebo se jen tak vypaří…
Ještě nějakou kytičku. Vyrýpla jsem sousedce ze záhonku petrklíč a zasadila ho tam. Pokvete žlutě, jako malé slunce. Bude ti tady hezky svítit…
Kde teď jsi, Patriku? Slíbils, že mě neopustíš… Nikdo ti nepomohl, nikdo. Jak to mohli udělat? Nechali tě tam jen tak ležet. Dělali, že o ničem nevědí. Že se nic neděje…
Dneska trošku chápu, že z nich nikdo nesešel dolů. Lidi se o sebe bojej. Nechtějí se do ničeho zaplést… Ale oni ani nevzali do ruky telefon… Copak dá tolik přemáhání vytočit číslo? Zavolat záchranku, policajty, kohokoli…
Jen se dívali… Kluk se přece hejbal…
Nenávidím je…
„Koho jsi tu pohřbila, Agnes?“ Maminka mě hladí po vlasech. „Ptáčka?“
Ptáčka, maminko… radost, soucit, důvěru… Dětství…
Už nikdy s nimi nebudu mluvit, nikdy…
