Kdo nemá rád tmu, ať s námi nechodí. Železniční most i staré smíchovské ulice se po setmění stávají jedinečnými kulisami hororových příběhů. Vltavu a labutě máme na uklidnění...
Do stříbra noci
...
dnes v noci černá labuť spí
do stříbra zasazená
v perutích zlehka oddechují sny
dnes v noci černá labuť spí
ledovým třpytem okouzlená
dnes v noci černá labuť spí
do stříbra zasazená
Z mostu je řeka nejkrásnější. Ale za ním, v tmavých uličkách, vcházíte do úplně jiné reality. Dokonale hororové scenérii schází jen typický zvuk tichých kroků v zádech. Zmlknou, když se zastavíte, nechají vás vydýchat a než si s vámi začnou znovu pohrávat, dovolí srdci, aby se malinko uklidnilo. Ale pak... Je to jen dojem, nebo jsou pořád nějak blíž? Raději se neohlížejte. Co všechno byste ještě mohli spatřit?
Inspirovalo mě to k jedné strašidelné povídce, malý útržek přidávám, jako náladovku.
Přešla výpadovku a zamířila na pěšinku za pilířem. Velké kamenné kostky se ve světle lamp mokře leskly. Cítila jemné brnění v zátylku.
Most měla ráda. V noci se z něho chodívala dívat na Vltavu, osvětlenou bílými i žlutými výbojkami. Labutě vypadaly na stříbrné hladině jako černé stíny. Jako negativ, strašně se jí to líbilo. Pomalu rozevřela prsty a nechala mobil spadnout do Vltavy. Lehounké, skoro neslyšitelné šplouchnutí. Zula se a s botami v ruce se vrátila na chodník u silnice.
Most byl její přítel.
Jeden přicházel shora, slyšela dunění jeho kroků na dřevěné lávce. Další dva měla v zádech, právě se vynořili ze tmy přilehlého dvorku a zamířili přes silnici. Nechali si mezi sebou malý rozestup. Jako lovci, když si nadhánějí kořist. Nebála se.
Raději se vraťme zpátky do osvětlených vln, k tichým labutím
...
doprostřed noci
...
uprostřed noci černá labuť spí
stříbrným světlem zahalená
na vlnách měkce dřímou sny
uprostřed noci černá labuť spí
magií řeky omámená
uprostřed noci černá labuť spí
do stříbra zasazená
je světlem zasažená
bláznivá
němá
tma
