čas mumií, lebek, mostů zamčených i se strašidly a dalších artefaktů, složených do krabičky jednoho chladného březnového dne
„Hustý,“ nalepí nos na sklo. „Myslíš, že by to ještě fungovalo?“
Zaujatě zírá do vitríny na vystavené nástražné systémy. Ovladač k autíčku, mobil. Plastická trhavina nacpaná do krabičky, olepená průhlednou leukoplastí. Drátky.
„Ty obvody,“ hlesne. „Jak je to propojený?“
Kutilský důchodce terorista ho naštval, protože svoje amatérské bomby strkal pod koleje, a vlaky - ty Honzík miluje ze všeho nejvíc.
První třída, jarní prázdniny a doma bráška skolený nemilosrdnou infekcí neštovic. Beru si alespoň jeden den dovolené, aby Honza netrčel celý týden na zadku vedle maroda. Mezi všemi internetem nabízenými možnostmi u něho vyhrálo policejní muzeum. Dokonce suverénně převálcovalo i strašidla v pražských věžích.
Už máme za sebou přízemí, mundůry, šavle a pistole, odposlouchávací zařízení a štěnice nacpané například dovnitř kartáče na šaty. Vycpaného pohraničnického vlčáka se zuřivým šklebem navždy vyceněných čelistí. Lekli jsme se oba. Neboj se Honzíku, vážně už nekouše, pohlaď si ho – rozhlížím se kolem, jestli se odněkud nevyřítí zuřivá důchodkyně, aby nás sprdla, že se dotýkáme exponátů, ale je klid. Vylezeme schody a nahoře, v prvním patře, zapadneme do království kriminalistiky.
Daktyloskopie, genetika, rekonstrukce obličeje podle lebky.
„Hustý,“ říká Honza už bůhví po kolikáté. Lebky ho fascinují. „Ty jsou opravdický? Hele, tahle má zlatý zuby.“
Rezavý sud z Orlické přehrady. „Ky-se-li-na chloro-vo-díková,“ slabikuje Honza. „Tu lejem do záchoda, když neodtíká. Na co to potřebovali?“
„Dali tam jednoho chlápka,“ vysvětluju. „Zabili ho a nacpali do toho sudu, nalili na něj kyselinu, aby se rozpustil, a celý to hodili do přehrady.“
Kulí oči. „Proč?“
Zvolni, napadá mě. Ať to nepřeženeš.Tudy projdeme raději rychle. Míjíme plastovou bednu s dírami ve dně a šutry, se kterými ležela na dně nádrže pro změnu jedna nepohodlná manželka, odtrhuji miláčka od prvorepublikových fotek kufru s rozřezanými pozůstatky Otýlie Vranské a přesunujeme se ke sbírce rozpáraných trezorů a tašek plných kasařského nádobíčka. Penězokazecká dílna – oni si tiskli peníze? „Dneska už to tak snadno nejde,“ zháším podezřelý svit v dětských očích.
Balistika a další lebky, tentokrát s kulatými dírkami po výstřelech propíchanými skrz naskrz špejlemi, aby bylo vidět, kudy kulka prošla. Otisky prstů, dokonce celé jedno místo činu včetně mrtvoly ležící v kaluži krve uprostřed rozházených regálů.
Jsme v muzeu, a dítě se nenudí. Když má někdo v rodině milovnici detektivek, v genech se to musí odrazit.
„Co je tohle?“ ukazuje na dvě začernalá předloktí se světlými nehty na vyschlých prstech rukou, oddělená kdysi od těla a nejspíš někde hodně dlouho zahrabaná. „Proč jsou tak – hnusný?“
„Jsou mumifikovaný,“ vysvětluju.
Chvíli mlčí.
„Tak oni mumie vážně existujou?“
Pokouším se mu něco vysvětlit o starém Egyptě a způsobu pohřbívání, ale už mě nevnímá. Mumie prostě existujou, viděl kus ve vitríně, a to mu stačí. „Musím to vyprávět Štěpánovi,“ řekne. „A Lukášovi, ten se bude bát,“ šklebí se zlomyslně.
Vracíme se pěšky, procházíme Kateřinskou a Benátskou ulicí směrem dolů k Vltavě a Honza pozorně sleduje dým - nebo snad páru (?) z vysokého komína v areálu nemocnice.
„Je tam žebřík,“ pronese zamyšleně.
„Já bych tam teda nevylezla, Honzíku, ty jo?“
„Asi taky ne,“ přiznává. „Ale kdyby se mi to přece jen povedlo,“ zašklebí se. „Tak bych jim do něj nahoře nablil.“
„To bysme se asi střídali,“ podotknu s pohledem na tu výšku. „A mě by pak museli sundat vrtulníkem.“
„To bych chtěl taky. Vrtulníkem,“ rozzáří se.
„Dneska tam asi nepolezeme,“ zklamu ho. „Radši se půjdem někam najíst.“
Beru ho na oběd do jedné osvědčené restaurace v Podskalí a zírám, jak mu vytrávilo. Spořádá talíř rajské polévky s chlebem a s přehledem se pustí do dospělácké porce masa a bramborové kaše. Koupím mu k tomu kolu, aby sousta lépe klouzala.
„Kolu mám doma,“ oznamuje s úsměvem ostatním přežvykujícím hostům, „jen když zvracím. A víš proč?“ Uculí se. „Protože kola zvracení léčí a taky když...“
„Honzo,“ říkám, „sem se lidi přišli najíst, nechtěj poslouchat zrovna tohle.“
„Taky když mám průjem,“ dodá nemilosrdně a s chutí zaboří vidličku do kaše. Zvládne všechno.
„Na tohle maso bych chtěl mít recept,“ poznamená, když pokládá ubrousek na vybílený talíř. „Půjdeš se mnou na železniční most? Já bych chtěl vidět, jak po něm jede vlak. Prej tam nějakej jezdí každou minutu. Jak dlouho to trvá, než dojede ze Smíchovskýho nádraží na hlavák, deset minut? Máma říkala, že…“
Nejspíš nabral energii do zásoby.
„Viděl jsem film, ve kterým po takovým mostě chodilo strašidlo,“ říká s pohledem upřeným na siluetu toho pražského železničního. „Zjevovalo se, víš. Chvíli ho bylo vidět a chvíli úplně mizelo. Ztrácelo se, jako kdyby bylo maskovaný.“
„Ve filmu může,“ poučím ho. „Ale tady ne. Strašidla nejsou.“
Chvíli je ticho.
„Když jsou lebky, jsou i strašidla,“ uzemní mě tíhou nemilosrdné dětské logiky.
Na mostě to fouká, Honza dupe po zašlých prknech a vyhlíží vlak. „Elefant,“ řekne spokojeně. „Ještě by moh projet rychlík, aspoň jeden. Nebo Pendolíno,“ vzdychne toužebně. „To jsem zatím viděl jen třikrát. A zatím jsem s ním nejel.“
„Koukni na to zábradlí, Honzo,“ vybízím ho.
„Je zamčenej,“ bere do ruky jeden z mnoha navěšených pestrobarevných zámečků různých velikostí. Zábradlí je jimi ozdobené téměř po celé své délce.
„Tenhle je fakt supr,“ hlásí Honza. „Škoda, že nejde sundat. Zamknul bych si s nim šuplík, aby mi tam Lukáš nelez.“ Zacloumá zámkem a otočí se na mě.
„Proč to tady je?“
„Hele,“ ukazuju mu. „Verča a Pája. Dokonce Honzík + Zuzanka,“ směju se. Tváří se zhnuseně. On tedy zámky na zábradlí kvůli nějaký Zuzance věšet nebude.
„Mají se rádi. Napsali to sem, šli na most a společně to tady zamkli. A klíč nejspíš hodili do Vltavy.“
„Proč? Dyť už to nepůjde otevřít.“
„No právě. Právě proto,“ podrbu ho na hlavě. „Zamknou lásku. Chtěj věřit, že to pomůže, aby se už nikdy nerozešli.“
„Mně to teda příde pitomý,“ řekne. „Takovej husťáckej zámek. Škoda.“
Nohy nás nebolí, tak se projdeme pěšky až na smíchovský Anděl, aby viděl indiánskou hudební produkci před stanicí metra (ty jsou opravdoví, babi? Jasně, Honzo, vždyť vidíš. A proč jsou tady?), pozdravíme anděla (je sice jen namalovanej, ale stejně to tady určitě hlídá, i to metro hned dole pod náma), nakoupíme něco k večeři včetně velké čokolády a svezeme se tramvají na nádraží.
„Až budu velkej, budu kriminalista,“ zdůrazňuje Honza, zatímco ve vlaku sleduje z okýnka projíždějící nákladní soupravu. „A budu vyšetřovat vraždy na dráze.“
„Neměl z toho nějaký divoký sny?“ tážu se druhý den opatrně dcery do sluchátka mobilu. „Z těch muzejních artefaktů, a tak…“
„Ne,“ směje se. „Jen večer, když už byli oba v postelích, tak pořád vykládal Lukášovi o lebkách.“
Čas mumií, strašidel, vlaků, čas údivu ze světa.
Člověk chodí do práce a z práce, a přeskakuje svoje dny jako černou díru, mazaně schovanou v mlze pod nohama. Vůbec si nevšimne, jak se mu v ní život neodvratně ztrácí, jak mizí, jako by se ani nestal. Naštěstí se ve tmě vynořují ostrůvky, kde znova cítíme, že žijeme, a baví nás to. Když tvoříme strukturu svých dnů vlákno po vláknu s někým, koho máme rádi.
Ať jich je co nejvíc - vláken i dní.
