„Chtělo by to koně,“ poznamenal, a s mlaskavým začvachtáním vytáhl botu z vrstvy mazlavého černého bahna. Obytná část statku, stáje i okolní ohrady se utápěly v mokré ranní mlze. Drobně a hustě mžilo. Viditelnost tak na dva, možná tři metry. Vlezlá zima.
„Prdelní počasí,“ oklepal se.
Sobotní ráno před velkou historickou bitvou. Měla se odehrávat za ohradou, v neposkvrněné běli čerstvé vrstvy únorového sněhu. Třicetiletá válka, muškety, jízda, souboje na život a na smrt. Bílá pláň, rudá krev, řev šermířů a křik pronásledovaných dívek, tryzna za mrtvé. Jen ten sníh se nějak nedostavil. Chápala jsem, proč můj muž zatoužil po koňském hřbetě. Když pominu romantiku, jistě je lepší sledovat ledové bláto ze sedla, než se v něm přímo válet.
„Jeden by tu ještě zbyl,“ usmál se Honza, majitel statku. Zdálo se mi to, nebo byl v tom úsměvu i nepatrný záchvěv zlomyslnosti?
„Jezdecký už jsou rozebraný,“ pokračoval, „ale je tu ještě Agar, jestli chceš. Pojď se podívat.“
Vzala jsem dva nejmladší synky, odvlekla je do malé hospůdky uvnitř statku, pověsila ke kamnům zabahněné bundy a objednala nám všem velký horký čaj s citronem. Kluci společně lepili tváře na skla malých oken a sledovali venkovní cvrkot. Paráda, zlořečila jsem si. Za chvíli se začnou nudit. Jestli nepřestane cedit, co tu s nimi budu celý den dělat?
„Hele,“ vyjekl Míla. „Jede táta!“
Nevěřícně jsem sledovala, jak druhá polovice našeho manželského svazku dusá průjezdem kolem nálevny na něčem, co spíš než koně, připomíná chlupatou cisternu nákladního vlaku.
„Tažák,“ usmál se trošku nejistě muž. „Ale je přeježděnej.“
Nezdálo se mi, že by o tom byl zrovna přesvědčený, ale raději jsem mlčela. Umí jezdit, uklidňovala jsem se v duchu. Už seděl na jinejch potvorách. Zvládne to. Hlavně na to nesmím myslet. Na žádnej hřeb v rameni, například, a návštěvy v nemocnici s miminem v klokance na břiše, jako loni. Nakonec tažáci jsou přece studenokrevní, klidní a nezáludní koníci. A tenhle vypadal mile, když pominu jeho, i na tažného koně očividně přerostlou velikost. To zvíře mělo kopyta jak polévkové talíře, nacpané v houni hrubé dlouhé srsti.
„Kdyby mi šláp na nohu,“ řekla jsem, „můžou jí rovnou přidat do náplně pro hamburgry.“
„Přeháníš,“ usmál se ten dobrák. „Jen by ti ji rozmačkal.“
Zvolna odklusal. Není zrovna malý, ale na tom mastodontovi z dálky stejně připomínal proslulou vosu na bonbónu.
„Já taky,“ zakvílel Filip. „Taky!“
„Možná se zabije,“ pronesl s nadějí Míla, který v poslední době procházel těžkou fází prudké žárlivosti na vlastního otce. „Au!“
Přestalo pršet. Našla jsem dcery Líbu a Hanu a podařilo se mi je přesvědčit, aby prudící brášky vzaly na prohlídku stájí. Nejstaršího z kluků, Dominika, vůbec nemělo cenu přemlouvat, potloukal se po statku navlečený do otcova starého kostýmu a sžíraný akutně nastupující úpornou čerstvě třináctiletou pubertou okukoval všechny starší holky, u kterých samozřejmě neměl žádnou šanci.
„Ztrácíš čas,“ poznamenala zlomyslně nejstarší Hanka, „ty tě maj těžce na háku!“ Dalších deset minut mi zabrala snaha nekompromisně zarazit strmě stoupající křivku sourozenecké krize. Na Agara jsem skoro zapomněla.
Znovu, už nejmíň po desáté jsme s Mílou a Filipem prošli sadem, kolem ohrad, prázdnými stájemi, vypili další horký čaj, našli záchody, převlékli se do suchého, znovu se vyváleli v bahně (chlapci), naobědvali se (všichni), ustáli jednu bratrskou rvačku o vagónek od mašinky, prošli všechny stánky s dřevěnými meči (mami, proč mi ho taky nekoupíš & táta ti udělá lepší), ručními šperky, koženými pytlíčky (jeden mám dodnes, hanba mi, meče ne a pytlík ano), kořením a klobáskami a uprostřed cesty narazili na Agara s Líbou, vítězně trůnící na jeho širokém hřbetě.
„Co to máš na sobě?“ utrousil opovržlivě Míla s přehledem svých moudrých skoro sedmi let.
„Sluší jí to,“ zasáhla jsem. „Je skoro jako princezna, viď Filípku?“ Jako šlápnout do hovna, napadlo mě. V patnácti holky na podobné žvásty opravdu nejsou zvědavé.
„Chceš svézt?“ sklonila se Líba k Filipovi z výše Agarova mohutného hřbetu. Mílu ignorovala.
„Neboj mami, klídek. Je to vážně moc hodnej koníček,“ zamilovaně tu příšeru pohladila mezi ušima. „Krásnej. Je klidnej, jezdím na něm od rána.“
Co to dělám? blesklo mi hlavou, když jsem zvedala nadšené batole a nechala ho usadit v sedle před svou pubertální dcerou.
„Držím ho,“ mlaskla a odvelela koňské monstrum po cestě mezi stromy sadu. Následujících deset minut patřilo mezi nejdelší v mém životě, takové, ve kterých už v duchu zařizujete dvojnásobný pohřeb a přesvědčujete sociálku, ať vám ty zbylé děti vážně neberou, že už něco podobného nikdy neuděláte.
„Filípek se taky svezl,“ radostně jsem ohlásila svému muži, když jsem svůj nejmladší poklad znovu držela pevně v náručí. „S Líbou na Agarovi, a moc se mu to líbilo.“
Chvíli mlčel. „No, to je dobře,“ řekl nakonec trochu stísněně.
„Co… Nechceš mi třeba něco říct?“
„Nic, nic“, zamumlal. „Musím se oblíknout a nastoupit na plac,“ najednou pospíchal. „Najděte si místo u ohrady, ať vidíte…“ Rychle se vypařil.
„Kdes nechal Líbu?“ ptala jsem se, s ostatními dětmi již pevně pod křídlem, rancem zabahněných hadrů na zádech, lehce vymrzlá a připravená k odjezdu. Oblaka dýmu z mušket a děl se dávno stačila rozplynout, jízda odcválala rozstřikujíc kopyty kusy mokrého bahna, ranění a mrtví byli odklizeni a oplakáni. Trhovci i polykači ohně balili věci, nakládali auta, pomalu vyjížděli ze vrat a všude kolem statku, na pastvinu, za ohradu i sad se pomalu začínala snášet černá a mrazivá únorová noc.
„Ve stáji,“ uculil se. „Líba je ve stáji a čistí Agara.“
To se protáhne, došlo mi. Položila jsem batoh na lavici v hospodě a šla se na tu údržbu podívat. Vlastně jsem si ani nedokázala představit, jak taková malá štíhlá holka může hřebelcovat zvíře, co se sotva nacpe do vlastního stání.
„Neudělá jí nic?“ zeptala jsem se hloupě. „Třeba, že by jí přišlápnul, nebo něco podobnýho.“
Zbytečná snaha, ujistit se, že je všechno v pořádku a nic nehrozí. To už bych si přece pamatovat mohla.
„Ne,“ usmál se můj muž. „Už je vyběhanej. Víš, co mi provedl ráno?“
Teď to přijde. Já tušila, že mi něco zamlčel, když se před bitvou tak rychle vypařil.
„Sednul jsem na něj,“ šklebil se. Přes dvůr šel jako beránek, jenže na cestě - prostě měl najednou strašnou radost, že se dostal ven. On už s ním před tím hodně dlouho nikdo nevyjel. Úplně jsem cítil, jak se mu napružily nohy. Rozběhl se, prosvištěl přes cestu a napral to pastvinou přímo k ohradě.“ Znova se usmál a chvíli čekal, jako když si není jistý, jestli má pokračovat.
„Nevím, jestli si umíš představit ten pocit, ale bylo to trošku jako chtít řídit nákladní vlak. Marná snaha. Vůbec nic nezmůžeš. Hnal se přímo proti těm plaňkovejm vratům, jen jsem čekal, jestli se je pokusí přeskočit, nebo to tam rovnou narve a prorazí do nich díru.“ Pobaveně se chechtal. „Zabrzdil jak v kreslenejch filmech,“ uculil se. „Centimetr před plotem. Potom se otočil a úplně v klidu se nechal vést kolem pastviny a zpátky do stáje. Jen když jsem z něj slezl, si mě po očku tak zlomyslně prohlížel. Pak mi řekli, že tohle s oblibou dělá, on si svoje jezdce testuje.“
„A Líba?“ vyschlo mi v krku. „Jezdila na něm celý dopoledne.“
„Měl už zůstat v klidu, aspoň mě o tom kluci ujišťovali,“ zatvářil se trošku zkroušeně. „Když si to ráno vyzkoušel na mně.“
„A?“
„No,“ nešlo mu to přes rty. „Taky jí to udělal. Jenže trošku jinak. Kluci pak na ní měli vztek, protože si mysleli, že jim to provedla schválně.“
Mlčela jsem.
„Rozběhnul se přímo proti našemu stanu, kluci měli venku před vchodem rozloženej gril a pekli si klobásky. Chvíli ztuhle stáli a zírali, co se to na ně řítí a pak začali skákat do křoví.“ Trochu strnule se pousmál.
„Tentokrát zabrzdil těsně před grilem. Zafrkal, pohodil hlavou a sežral jeden ten horkej mastnej buřt. Pak už poslouchal jak hodinky. Už jsi někdy viděla koně,“ dodal, „co žere buřty?“
„Vozila Filipa,“ řekla jsem. „Co kdyby…“
„Klid,“ pohladil mě po rameni. „Už byl přece vyblbnutej.“
Jasně, napadlo mě. Já kdybych nebyla vyblbnutá, tak tě snad jednou budu muset zabít.
Ve stáji bylo koňsky voňavé teplo a Líba se otáčela kolem Agara. Obrovská kopyta už měl vyčištěná a srst naleštěnou do malých kulatých zrcátek.
„Koukni na jeho oči,“ šeptla. „Ty řasy. Takový bych chtěla.“
Stála na stoličce u jeho velké hlavy, a s jemnou zručností mu pletla copánky a zaplétala do huňaté hřívy mašle. Držel jako beránek a na první pohled bylo vidět, jak si tu nenadálou pozornost užívá.
„Víš, mami,“ obrátila se na mě s rozzářeným úsměvem, „že Agar žere buřty?“
„Napadlo tě,“ zeptala jsem se tvrdě, „že si třeba mohl znova chtít pohrát a smést tě ze hřbetu i s Filipem? Dokážeš si vůbec představit, jak jste se oba mohli zmrzačit?“
„Ale ne,“ oponovala s jemným úsměvem. „Určitě ne. To by mi neudělal.“
„Jak si s tím můžeš bejt tak jistá?“
„Vím to. Prostě to vím.“
„Hezký,“ řekl někdo za námi. „Hezky jsi ho načančala.“
Uvědomila jsem si, že už za námi musel stát hezkou chvíli. Majitel a provozovatel stájí, polí a hospůdky a největší sponzor dnešní bitvy.
„Moc mu to sluší. Je to vážně hodnej kůň. Škoda.“
Chvíli mlčel.
„Vem si ho,“ řekl najednou. „Sedlo ti dám k němu, dostaneš všechno, co na něj potřebuješ. Prostě si na něj sedni a odjeď domů.“
Otočil se k nám, jako kdyby ani nevnímal naše udivené pohledy.
„Je to tažák,“ dodal. „Má pracovat v lese. Tady na něm nikdo nejezdí, není čas. Trápí se ve stáji.“ Povzdechl si.
„Nemám na to,“ řekl drsně. Je obrovskej, moc žere, jen tady stojí. Ještě tejden a půjde na jatka.“ Pohladil Agara po bílé lysině.
„Dám ti ho zadarmo,“ opakoval. „Odvez si ho.“ Znělo to nějak prázdně a zoufale. „Myslím to vážně. Hned dneska.“
Otočil se na podpatku a odešel.
„Mami,“ hlesla Líba. „Tati, přece ho nenecháme…“ Zaleskly se jí oči. Odvezem si ho, že jo…“
„To nejde,“ objala jsem jí kolem ramen. „Vážně, vždyť to víš. Kam bysme ho dali?“
„Bude na zahradě,“ slzela dcera. „Je nádhernej. Je hodnej. Budu se o něj starat, budu s ním jezdit do lesa každej den…“
Na chvíli jsem zavřela oči a viděla Agara, jak nadšeně cválá naší zahradou a pod kopyty nechává rozdupané zbytky babiččiných rybízů a růžových keřů.
„Nemáme žádnou ohradu,“ snažil se muž. „Je zvyklej ve stáji, u nás není nic. Stál by venku v bahně. Trápila bys ho.“
„Tati,“ vzlykla, „co když ho sežerou?“
„Neboj se,“ řekl nepřesvědčivě. „Je to krásnej zdravej kůň. Umí pracovat v lese. Někdo si ho rád koupí. Bude se mít dobře.“ Nedíval se jí do očí.
„Boudu bych mu postavil,“ řekl pak doma. I tu ohradu. Jenže…“
„Já vím.“
„Moc toho sežere. Pravidelně veterinář. Nedej bože, aby mu něco bylo.“
„Já vím,“ opakovala jsem. „Nepřemýšlej o tom.“
„Nezvládli bysme to,“ přiznal tiše. Smutně se usmál.
„Bude to muset pochopit,“ ukázal prstem nahoru do podkroví, kde se Líba před chvíli zabouchla ve svém pokojíčku.
„Ona to ví.“ Stála jsem pod schody a dívala se nahoru. „Už není malá.“
„Zastřelil se,“ řekl mi u večeře, ani ne dva týdny po osudné bitvě. Malí kluci už spali, Dominik a holky leželi na břiše ve svých postelích a vymývali si za sluchátky uši řevem metalové hudby. Seděli jsme v kuchyni sami, jen my dva.
„Kdo?“ zaskočilo mi.
„Honza,“ poznamenal tiše. „Ten kluk, co jsme u něho nedávno vystupovali. Neříkej to před dětma. Hlavně před Líbou ne.“
„Co se mu stalo?“ Nechtělo se mi tomu věřit. „Vypadal docela v pohodě. Měl to tam moc pěkný. Ten statek, opravený stáje, krásný jezdecký koně.“
„Právě,“ povzdechl si muž. „Zkrachoval. Všechno odvezli, zařízení, nábytek, první mu odvedli koně… Už podruhý v životě, a znova o všechno přišel. Špatný kamarádi, špatný společníci. Manželka se s ním rozvedla a vzala si sebou děti.“
Byl starší, než my, napadlo mě. Dobře o patnáct let. Podruhé se loučil se svým snem.
„Myslím, že to věděl,“ řekl muž. „Když nám nabízel Agara, už věděl, že to udělá.“
„Co provedli se všema těma zvířatama?“ odvážila jsem se zeptat.
„Koně si někdo odvezl už před tím. Ostatní – nevím.“
„A Agar?“
„Jdu do kůlny,“ zvedl se. „Je tam spousta dřeva. Budu štípat, dokud je vidět.“
Umyla jsem nádobí, usedla zpátky ke stolu, nalila si sklenici vína a zapálila svíčku. Pořád jsem ho viděla. Člověka, kterého jsem skoro neznala, se kterým jsem prohodila jen pár slov, vlastně jsem ho ani nebrala vážně. Proč nic neřekl. Na co asi myslel, než zvedl pistoli, aby si prostřelil hlavu.
Do bláta zadupané sny. Krásné koňské oči. Únorová tma. A zima.
Agarovu fotku nemám. Náš příběh se vrací v čase celých patnáct let. Fotografie u povídky jsou mnohem mladší, z loňské zimy. Tohle budou koně s podstatně šťastnějším osudem.
