Na nové, krásné, lesklé, týden položené dřevěné podlaze někdo vypustil obsah fekálního vozu. Obraz byl dokonale podbarven nelibou vůní. Ze zazátkovaného a ještě nepouživatelného kuchyňského odpadu tryskal vodotrysk konkurující zřídlům v Karlových Varech.
Tak nám začala přestavba koupelny. Dnes ráno přišel Mistr a začal jí vybourávat. To co dosud vcelku slušně fungovalo, se ocitlo pod nástroji určenými k demontáži a demolici, protože na dlaždičky vzal majzlík a kladivo. Srdce mě z toho nebolí, jedinou bolest prožívá bankovní účet, který se tenčí o nákupy sprchy, WC, bidetu, umyvadla, skříněk, dlaždiček, dlažby, nových vypínačů, světel, trubek, vodovodních baterií, sprchy, topného tělesa a… platby za práci. Nechápu, proč se někdo zabývá, výrobou všech vzpomínaných materiálů, když třeba za baterii zaplatím bratru 3500 Kč a Mistr, který přišel s úhlednou bedničkou na nářadí, by za ty peníze ani tu bedničku nevynesl do prvního patra, kde je naše koupelna.
Při sečtení ceny všech materiálů se protáčí panenky, ale stejně rychle se protáčí i při přečtení cenové nabídky za budoucí odvedenou práci. Nu což, je to otázka trhu, nabídky a poptávky. Já poptal, on nabídl a východiska není. Koupelnu chce má drahá žena Dagmar novou a komfortní a já chci mít klid. I když uznávám, že trochu prodražený.
Máme za sebou první den přestavby. Začala před devátou a skončila před třetí odpoledne. Pracovní doba tak 6,5 hodiny, včetně svačinky, oběda a kávy (od nás). Koupelna se přenesla před dům ve formě nebezpečného šrotu a odpadu. Je na mě, jak s tím naložím. Prý by bylo dobré, aby už zítra byl prostor na další. Cvakám podpatky a do svého zánovního SUV nakládám demoliční odpad. První den – zatím dobrý. Mohl jsem dopadnout hůře. V živé paměti mám události z loňského léta.
To bylo tak.
Léta přestavujeme letní domek v centru městečka nedaleko Mladé Boleslavi. Oprava domku trvá asi tak dlouho, jako stavba středně velké egyptské pyramidy. Ale jsme trpěliví. Bydlet tam nepotřebujeme a na rekreaci je času pomálo. Nicméně došlo k tomu, že byla dokonce položena i podlaha, osazeny dveře a koupelna se dala plně využívat. S tím „plně“ jsem to přepísknul, neboť to byla nouzovka, ale fungoval záchod, umyvadlo a sprcha. Stavební firma, která se nám tolik let věnovala, nám předala klíčky a popřála hezký víkend. Byl to náš první víkend v letním domku po čtyřech letech. Pan šéf se ještě při odjezdu otočil a povídá: „Teda ta koupelna, ta se povedla. Kdybych měl peníze, hned bych rozboural tu svoji a udělal si přesně stejnou. To máte od nás jako mimořádný dárek.“
Jeho slova byla prorocká. Opravdu jsme si ten dárek užívali. Záchod splachoval, sprcha sprchovala a dokonce jsme se večer, při svitu baterky (světla ještě nefungovala), oholil. Prostě ze staveniště do „luxusu“. Do té doby, než moje žena Dáša, druhého dne ráno slézala z obyvatelného prvního patra, kde jsme spali a měli tu zázračnou koupelnu, o patro níž, do přízemí. Během chvilky se ozval vzlyk a pološílený výkřik: „Petřéééééééééééééééééé, rychléééééé“
Viděl jsem všemožné scénáře, co se mohlo tam dole odehrát, ale realita přebila i ty nejčernější. Na nové, krásné, lesklé, týden položené dřevěné podlaze někdo vypustil obsah fekálního vozu. Obraz byl dokonale podbarven nelibou vůní. Ze zazátkovaného a ještě nepouživatelného kuchyňského odpadu tryskal vodotrysk konkurující zřídlům v Karlových Varech. Obsah ovšem neměl s minerálkou vůbec nic společného. Uprostřed té smrduté spouště stojí má žena Dáša, oči vytřeštěné a plné hlubokého zoufalství.
„Cos dělala,“ Ptám se v domnění, že zrovna touhle otázkou jí pomohu?
„Jááááá? Já co jsem dělala? Já sešla ze schodů, ty jsi nahoře spláchnul a okolo mé hlavy proletěla zátka z odpadu a najednou začalo vytékat tohle.“
Ruce roztáhla od sebe a seznámila mě s celou zkázou.
„Petře, co budeme dělat?“
Odpověděl jsem otázkou: „Uklízet, miláčku?“
„Ale jak, to se prostě nedá.“
„Ale dá, pravím.“ Sáhl jsem po dvou kbelících a lopatkách a jeden podal Dáše a druhou lopatkou začal nabírat do kýble tu smrdutou směs.
Nechápu, jak k tomu došlo, ale asi po hodině bylo uklizeno, ještě jsem vzal svůj deodorant Hugo Boss, rozstříknul jej do prostoru a povídám: „Jako by se nic nestalo.“
„Ale stalo!“ Drtí mezi zuby Dáša. „Dej mi číslo na šéfa té firmy, já ho po telefonu zabiju.“
To jsem nechtěl riskovat a tak volám sám. Bylo sobotní ráno a pan Šéf, jenž nám záviděl naši koupelnu,zrovínka seděl v autě a jel s rodinkou na výlet. Telefon hlasitě reprodukoval náš rozhovor celé posádce.
„Á, pan inženýr, jak se máte? Jak se Vám bydlí? ...a ta koupelna, říkal jsem to ženě, viď, jenom z toho mého popisu byla celá nadšená. Co jste potřeboval?“
Konečně jsem se dostal ke slovu.
„Panedoprdlemámecelépřízemíplnésračektaksemáme!“
„Moment, moment, moment, přepnu si telefon, mám ho nahlas. Už je to dobré. Co že jste to říkal?“
"Že máme obsah kanalizace v kuchyni, na nových parketách.“
„To není možné.“
„To je jisté.“ Odpovídám.
„Jak je to možné?“
„To se ptám já Vás.“
„No napadá mě jediná varianta, asi jsme nezapojili odpad na městskou kanaldu.“
„To není možné.“ Pravím zase já.
„To je jediná možnost.“ Praví zase on. „V pondělí Vám tam někoho pošlu. A omlouvám se. Jedou za mnou policajti a já telefonuju. Zatím nashle.“
Od té doby, až do pondělního příjezdu lidí od pana Šéfa, byl telefon nedostupný. Opravdu nebyl domek napojen na kanalizaci. Ta naše končila metr od městské a byla zalita betonem…
Proč to vyprávím?
Protože po šesti a půl hodinové práci mi dnešní Mistr povídá, že bude muset posunout o metr odpad a napojit ho v jiném místě na svod do kanalizace.
Pokud by došlo ke stejné situaci, bude jediný rozdíl. Naše parkety jsou asi o tři roky starší, než ty v domku u Mladé Boleslavi.
