Víceletá gymnázia: rušit či nerušit?

Problém je ale poněkud složitější. Dovolím si reagovat na některé texty, debaty, s jejichž obsahem se mi podařilo v poslední době na téma víceletých gymnázií, resp. vzdělávání u nás seznámit.

Dovolím si reagovat na některé texty, debaty, s jejichž obsahem se mi podařilo v poslední době na téma víceletých gymnázií, resp. vzdělávání u nás seznámit.

V prvé řadě musím upozornit, že se vědomě nehlásím k žádnému z „táborů“, tedy ani „vášnivým přívržencům“, ani k odpůrcům víceletých gymnázií. A v řadě druhé: záleží mi nejen na tom, aby se např. můj syn vzdělával[1], ale dokonce - aby u nás vzdělávací systém dosáhl „optimální“[2] úrovně pro většinu. Vidím tedy vzdělávání jako proces, jako sociální aktivitu a dosahovanou kulturní a vzdělanostní úroveň. Touto úrovní se prokazujeme nejenom jako jednotlivci, ale i jako příslušníci určitého sociokulturního etnika patřícího v evropském vzdělanostním kontextu.

Pokud kriticky hodnotíme vzdělávání v naší zemi, připomínkujeme jeho systém fungování a dosahované výsledky, pak lze říci, že je to i důkaz toho, že nám není vzdělávací proces lhostejný a že „žije“, což nevylučuje ani argumenty o nespokojenosti s tím, jak vlastně žije, resp. jaká je jeho kvalita.

V devadesátých letech 20. stol., tedy po r. 1989, v souvislosti se strukturálními změnami společnosti a její transformací, zažíval také vzdělávací systém „boom“, a víceletá gymnázia byla a jsou součástí takového celku. Pokud jsou slyšet nyní argumenty o tom, že víceletá gymnázia podporují rozdíly mezi dětmi, žáky, potažmo lidmi, pak – možná poněkud lakonicky mohu argumentovat tím, že společenský systém, v němž žijeme, staví přeci na rozdílech. A jistě můžeme debatovat o tom, jaké „rozdíly“ jsou ještě produktivními činiteli o kvalitě vývoje a jaké jsou naopak jeho negativní stránkou. Víceletá gymnázia vyrostla jako atributy tržně orientované společnosti, v logice nabídky – poptávky. Nechci nyní hovořit o tom, která jsou těmi lepšími či horšími. Nedisponuji odpovídajícími empirickými daty, přitom si ještě myslím, že subjektivně podmíněné hodnotící faktory jsou v této souvislosti více než nabíledni. Přesto si nemyslím, že odchody žáků ze ZŠ na víceletá gymnázia jsou něčím nepatřičným (vysávajícím), vedou-li k tomu, že jejich absolventi se vzdělanostně (celostně) sami posunují, pak ovlivňují i celkovou kvalitu života u nás k lepšímu. Onen „elitářský“ cejch, o němž se často ve výtce hovoří o víceletých gymnáziích, je spíše výsledkem jakéhosi prestižního kalkulu nás dospělých (tento názor asi nebude ojedinělý), že právě naše děti budou těmi „nejlepšími z nejlepších“. Dovolím si však připomenout, že znám také jedno rčení o tom (parafrázuji), že „Dotyčný měl několik škol, ale vzdělání a inteligence se jej však nedotkly“. A právě tento aspekt lze dnes úspěšně aplikovat na „vzdělance“ v nejrůznějších oborech a usazených vertikálně v řadě společenských pater, ta nejvyšší nevyjímaje. Nemusí se nám to líbit, ale problémy s tím související leží dle mého názoru mimo řešitelské zadání škol, od základního stupně až k těm akademickým.

Osobně si ale myslím, že příp. vyjímaný, uvažovaný cíl o budoucím rušení víceletých gymnázií zahání cosi, co se spíše snaží vytěsnit problémy spojené s tím, jak se vede vzdělávacímu systému jako celku, nakolik se jej daří uzpůsobit poptávce a nabídce trhu z hlediska budoucího uplatnění absolventů, jak tito absolventi dokáží racionálně vyhodnotit a sladit své subjektivní představy s objektivními možnostmi v určité fázi své úrovně vzdělání. A v neposlední řadě je třeba brát v potaz také roli sociálního zázemí dítěte, žáka. Chci tím říci, že žádný vzdělávací – optimálně fungující - systém nepřekoná aspekty, s nimiž často kalkulujeme jako rodičové, když se svým dítkem začínáme jeho první ročník ZŠ. Za „plus“ považuji, pokud rodinné zázemí dítě, žáka stimuluje a motivuje k zájmu o vzdělávání. Pokud k tomu přispěje také jeho pokračování na víceletém gymnáziu, nemyslím si, že to nutně povede k růstu rozdílů či nerovností. Hodně však záleží na tom, jak si svou roli „kvality“ uvědomují také víceletá gymnázia, když pracují se žáky od 11 let věku. Vzdělání je totiž výsledkem souhry vícero faktorů: vědomostního, sociálního i kulturního, a dále lze jistě ještě specifikovat.

V této souvislosti je na místě velmi vážně posuzovat kvalitu základního vzdělávání, protože ta se skutečně liší. A po osobních zkušenostech si troufám tvrdit, že škola od školy.

Inkluze, kterou v mnohém prezentujeme také jako úsilí o eliminaci rozdílů, resp. nastavit určitý mechanismus, který by jim dokonce předcházel, by zřejmě neměla být vystřídána „bojem“ s víceletými gymnázii. Možná by stálo za to všimnout si vývoje, který v některých sociálně výrazně zatížených krajích ČR ukazuje na to, že ZŠ nedokáží v odpovídající míře vykrýt náročnost a dopady inkluzivních procesů, kdy odchody žáků z těchto škol probíhají průběžně. A víceletá gymnázia v tomto nejsou hlavními „enklávami budoucích elit“ oněch přesunů, ale jde spíše o sociokulturní rozdíly ve vědomí rodičů dětí a dětí samotných.

Berme přitom v potaz, že vzdělávací systém, resp. jeho institucionalizované nástroje (školy, vzdělávací zařízení atd.) jsou svou úrovní výsledkem fungující (nefungující) společnosti jako celku. A pokud jsou v ČR kraje, jejichž sociální podmínky jsou spíše devastující, nehledejme příčiny v některých nástrojích, ale v systému jako celku, jehož jsou některé rozdíly nejen příčinou, ale i výsledkem fungování. A víceletá gymnázia jsou spíše nástrojem, který může nést punc prestiže z hlediska vzdělávání a své absolventy vést k tomu, aby si všímali a přemýšleli o podmínkách takového systému, v němž žijí, a snad jej také byli schopni měnit.

[1] Vzdělávání považuji za proces otevřený v průběhu celého života člověka. De facto končícího smrtí.

[2] Ono „optimum“ chápu tak, že si v něm každý bude schopen najít svou cestu přítomnou, s výhledem na cíle budoucí.