Léto přeje dovoleným, prázdninám, nám… Každý je trávíme po svém. Těm, co příliš měnící se klima, s ohledem na sluneční žár, přemíra slunečních paprsků vadí, či dokonce škodí na zdraví, musejí spíše vyhledávat stinná místa.
Léto přeje dovoleným, prázdninám, nám… Každý je trávíme po svém. Těm, co příliš měnící se klima, s ohledem na sluneční žár, přemíra slunečních paprsků vadí, či dokonce škodí na zdraví, musejí spíše vyhledávat stinná místa. Patřím k těm, co navzdory páně Klausovým provoláním o „novém náboženství“, tedy, že „globální oteplování“ není, Země se nám už ohřála několikrát – úplně normálně - a prostě žádná věda o tom neexistuje, beru léto jako fakt a dělám kompromisy. Syn má totiž prázdniny, těší se na ně a zatím je ochoten trávit je s námi rodiči. Až přijde jeho čas „odříkání“, budu vědět, že i ten můj je ve stínu přeci jen tím lepším řešením. Ani syn přitom není zrovna „sluneční typ“. Takže - ač nejsem klimatologem – přesto některé souvislosti s jeho genetickou výbavou vidím. A to se jistě neděje bezdůvodně, pokud i prostředí mírného pásmu, v němž se ČR nachází, by nezaznamenalo některé klimatologické změny. Co se týká rodinných předků… Je toho více a zřejmě jsme kdysi teploty vyšší, zato mnohem sušší, snášeli lépe, než jsme se tak nějak ocitli více v této části Evropy. Ale nemá příliš smyslu řešit „kdyby“, když je třeba „být“.
K létu patří nejen 35°C a výše, ale třeba i dobrá detektivka. Osobně se hlásím spíše ke „staré škole“ detektivních příběhů. Takže ano, třeba A. Christie, A. C. Doyle, G. Simenom, ale také severští autoři, jako Jo Nesbo, Henning Mankell nebo Mika Waltari atd. Nemusím děje, kde se mrtvoly vrší, protože si to žádá údajně lačná duše čtenáře, a to ani v knize, ani na obrazovce. Děj mě láká psychologií postav i prostředím, logika, s jakou koná pachatel a jak reaguje jeho okolí. Detaily mě nenudí a pro absurdity hledám vysvětlení. Myslím, že v našem světě má vysvětlení skoro vše. Jen je třeba se přitom nepolekat vlastní invence a některých podobenství, která nás často namnoze sbližují. Vidím z poslední doby v tomto ohledu jistou převahu severské typologie. Ale no tak, namítnou jedni… Věc vkusu a „nátury“. Určitě.
S odstupem doby mě zaujal britský seriál Taggart, který vznikal od 80. let minulého století. A protože jsem již „pamětníkem“, vzpomínám si, že už jeho první vysílání se u nás těšilo své přízni. Nesleduji jej sice pravidelně, ale čtvrteční (28. 7. 2016) část – Nepřátelský svědek - o sílícím tlaku na znovuzavedení trestu smrti aktuálního z pohledu dneška mě docela zaujalo. Jistě i pro společensko-politický kontext, jenž se nabízí v souvislosti s některými aspekty: sílící migrační dopady, hrozivé ataky psychicky narušených aktérů a organizovaných teroristů, často účelově připisovaných právě migrantům, „rozkolísaný“ unijní projekt, z něhož se někteří chtějí vyvázat (Brexit a úvahy o dalších „-exitech“ se objevují), protože krátkodobě vidí především profit pro vlastní politické postavení (staronové elity), dále, a s tím související, angažovanost populisticky, nacionalisticky, ale i nábožensky aktivních jednotlivců a skupin, často sloužících politickým cílům také z jiných zemí, obecně rozkolísaná a na mnoha místech kolabující důvěra v bezpečnostní záruky na úrovni jednotlivých států, snaha o autoritářské řešení problémů (převrat v Turecku s dopady naprostou devastujícími pro další vývoj země a její občany, včetně dosud ne zcela vyjasněných okolností vzniku a angažmá ze zahraničí), a je možné pokračovat. Tzv. v klidu však nezůstává ani domácí politická, sociální situace. Zmiňuji-li snahy o zavedení trestu smrti, jak je vcelku zdařile mimochodem vylíčil i zmíněný díl seriálu Taggart, pak také u nás má dle nejnovějšího průzkumu CVVM své zastánce na úrovni 58 %. To je sice méně než v letech devadesátých, ale i tak padesátiprocentní hranice je „slušné“ s ohledem na faktory, které ji mohou zase o něco zvýšit – migrace, teroristické aktivity, apel na právo občanů se ozbrojovat, manipulace a osobní příklady nemálo politiků, kteří dokáží rozjitřenou atmosféru využívat ve svůj prospěch. Snaha vyvolat „očistu“ společnosti fyzickou likvidací údajných viníků je velmi zkreslující a nebezpečné, proto je třeba věnovat pozornost šíření takové atmosféry. Ušetřena přitom zřejmě po prázdninách nezůstane ani škola, do níž přijdou nejen žáci noví, ale budou se vracet ti předcházející, do vyšších ročníků, plni také různých zážitků z prázdnin. Nemyslím, že v tomto ohledu se můžeme jednostranně a účelově spolehnout jen na to, že „tohle se děje doma“ a „tohle ve škole“ a navzájem se to nijak neprolíná. Bohužel, i tohle bývají úhly pohledu některých z nás, dokonce za děti přímo profesně odpovídající a tváříme se přitom, že víme, o čem mluvíme. Nevíme, jen se obáváme důsledků a tak je takto podvědomě odsouváme.
A proč vlastně ještě jednou a opakovaně Taggart? Z politicky zaměřeného a motivovaného tématu o znovuzavedení trestu smrti nakonec krystalizuje, jak spolu v těchto otázkách souvisejí osobní a společenské, soukromé a veřejné. Jak psychické selhání jednotlivce s sebou nese příčinnou souvislost v nevšímavosti a nedostatečné koordinaci na úrovni instituce. Jak nevšímavost na jedné straně, opírající se o netečnost, dává prostor extrémnímu řešení, které samozřejmě přehlíží z důvodů dominantního přístupu souvislosti v oblasti psychologie, politiky, manipulace a ochrany před ní. A že taková chvála jednoduchého, často nevratného řešení, dává do pohybu jen další problémy, zejména, je-li zdůvodnění vytrženo z kontextu a namísto racionality se vnášejí emoce a vášně těmi, jejichž motivy se právě často opírají o vlastní nezvládání. Ale o tom všem už není jen populární Taggart. Myslím.
