11. den - vycházka z blázince mezi "normální" lidi

Já jsem ale kráva! Nebo mě někdo citové vydírá. Co byste dělali, kdybyste viděli dospělou ženskou brečet v kavárně?

Na sobotní odpoledne jsem byla domluvená s babičkou, že přivede dcerku o půl druhé k nádraží a půjdeme do cukrárny jako minulý víkend. Marek mě a Honzu svezl svým autem do města. Vyrazili jsme po obědě a zaparkovali kus od nádraží, kde Marek potřeboval. Zbývalo mi ještě dost času do srazu s babičkou, tak jsme já a Honza vyrazili k nádraží pěšky. Cestou jsme si povídali, hlavně Honza mluvil, jak to má ve zvyku.

Říkal, že je moc rád, že jsme se tady poznali, a že by byla škoda, kdyby naše kamarádství skončilo, až ho za pár dní propustí domů. Prý by chtěl se mnou zůstat v kontaktu a občas se sejít, nebo jet někam na výlet. Buď jen my dva, nebo by se rád seznámil i s mým mužem. Chabě jsem mu odporovala, že mi to nepřipadá dobrý nápad, a nevím, co by manžel řekl. Asi nebude mít zájem se seznamovat s mým kamarádem. On tvrdil, že já se přece můžu kamarádit, s kým chci. Odpověděla jsem, že si prostě ani neumím představit, jak doma oznámím, že jdu s kamarádem na rande. Uklidňoval mě, že o rande by v žádném případě nešlo. Rozhodně nám prý nechce narušovat náš vztah.

Zase mi povídal o té své bývalé kamarádce, která se pořád přetvařovala. Vypadalo to, že o něj má zájem, a přitom je to potvora, která teď „hází očkem“ po jiných chlapech. Kdyby mu to prý řekla na rovinu, že s ním nechce nic mít, nebyl by teď na ni tak naštvaný a zklamaný. Na jeho neustálé naléhání, abychom si volali a psali, jsem několikrát odpověděla neurčitě: „nevím, možná“. Zasmál se a říkal, že já taky odpovídám úplně bezvadně.

Nadechla jsem se teda a řekla mu jasně: „Tak dobře. Budeš z toho asi taky zklamaný, ale já se po propuštění kamarádit nechci. Teď je to pro mě zpříjemnění, že si můžeme povídat, chodit na procházky a kreslit. I s ostatními tady můžu navázat kamarádský vztah a pomáhá mi to k uzdravování. Doma by to ale pokračovat nemohlo.“ Ani na to nijak nezareagoval, protože jsme došli k nádraží, kde se odpojil a šel si po svém. Mám pocit, že ani neřekl: „tak ahoj“,nebo aspoň: „bú“.

Zůstala jsem najednou sama před nádražím a měla jsem ještě víc než půl hodiny času do srazu. Vešla jsem do vestibulu a v kavárně si objednala cappuccino. Sedla jsem si k poslednímu volnému stolečku a do kafe mi začaly kapat slzy. Zdálo se mi, že jsem všechno úplně podělala. Ani ne to, že jsem Honzovi nakonec otevřeně řekla, jak to je. Ale spíš to, jak jsem se k němu doteď chovala. Fakt jsem se přetvařovala a předstírala, že mě zajímá to, o čem mluví, protože mi lichotil jeho zájem a pochvaly, které cvičně trousí, kudy chodí. I když jsem mu slibovala, že zavčas řeknu, až toho bude moc, neřekla jsem nic.

Podívala jsem se jako nezúčastněný pozorovatel sama na sebe a uvědomila jsem si, že když s ním mluvím, nakláním se blíž k němu, směju se, i když on vůbec nemá stejný smysl pro humor jako já, vypadá to, že s ním za všech okolností souhlasím. Začala jsem se s ním bavit nějak automaticky, ale později jako bych se rozhodla, že ho budu přijímat bez výhrad, že si to určitě zaslouží. Že se s ním nikdo jiný pořádně nebaví. Občas mě ale docela štve, nebo je mi vyloženě nesympatický. Zároveň mi bylo líto, že jsem ho zklamala. Bála jsem se, že se bude zlobit a nadávat na mě podobně, jako na tu bývalou kamarádku. Že jsem prostě kráva.

Jak jsem tak evidentně bulela v kavárně, napadlo mě, že jsme to právě nedávno řešili na skupině. Kdyby dospělý člověk plakal na veřejnosti, zeptali bychom se, co se děje. Lidi v kavárně se ale tvářili, že si nevšimli. Uvažoval jsem, co bych asi řekla, kdyby se mě někdo zeptal, co se stalo. „To nic. Já jsem jenom na vycházce z blázince, za chvilku si mě zas vyzvednou.“ Snažila jsem se trochu uklidnit, abych nemusela za chvilku nic vysvětlovat dcerce.

Dvě hodinky s malou utekly, dala si zmrzlinu, já s babi čaj. Dcerka si pohrála a povozila se na kolotoči. V papírnictví jsem jí koupila dětské omalovánky a sobě sešit antistresových omalovánek „Návrat k přírodě“. Rozloučily jsme se a já jsem šla na parkoviště, kde už čekali Marek a Honza.

Ten se tvářil, jako by se nic nestalo. V podvečer, když jsme zůstali sami ve společence, jsem mu na otázku, jak jsem si užila odpoledne, přiznala, že jsem z našeho rozhovoru byla špatná a brečela jsem v kavárně. Myslela jsem vážně, co jsem říkala. Nechci ubližovat svému manželovi tím, že budu s někým jiným udržovat vztah. Honza tvrdil, že přece náš vztah narušit nechce. Nejde mu o sex, to je prý naprosté tabu, když jsem vdaná. Skoro mě to urazilo, jsem snad k tomu účelu nepoužitelná?

Nakonec jsem mu, podle něj docela drsně, oznámila, že pro mě by snad byl menší problém, kdybysme si zašukali, než něco plánovat a slibovat si do budoucna. Nechci na něho myslet i doma. Už se mi párkrát stalo, že mi na někom začalo záležet víc, než bylo vhodné. A taky jsme se pořád ujišťovali, že jsme jenom kamarádi. I teď se bojím, aby mi to časem nepřerostlo přes hlavu.

Uklidňoval mě tím, že mě nechce k ničemu nutit. Ale mrzí ho to. Kontakt na sebe máme, a když budu chtít, ozvu se, a když chtít nebudu, neozvu se - a kamarádství prostě vyšumí. Pak jsme kreslili a on mi vyprávěl, jak se měl doma. Máti po něm chce akorát peníze na domácnost. Ale kde je on má prý brát, když jev léčebně, důchod žádný nemá a platí za jiné důležité věci. Měla jsem z něj pocit, že jeho jediným obzorem je plný invalidní důchod. Všichni lidi z jeho okolí se podle něj časem projeví jako podvodníci, nepřátelé, magoři, nebo jim jde jenom o prachy.

Ve chvíli, kdy prohlásil, že jak ho rodiče doma už hodně serou, vyhrožuje jim, že radši skočí pod vlak, znovu jsem se rozbrečela. Nejspíš zklamáním. Nemyslela jsem si, že by byl něčeho takového schopen. Taky mi bylo líto jeho rodičů, kteří ho mají na krku. Když viděl,že brečím, zeptal se: „Já jsem tě rozrušil, co?“ a omlouval se, že to tak nemyslel. Sedl si vedle měna gauč, objal mě kolem ramen a začal mě utěšovat. Říkala jsem, že chápu, že má svoje problémy (to máme tady všichni) a že se někdy může cítit tak mizerně, že by pod ten vlak skočit chtěl, ale mrzí mě, že tím tak vyhrožuje. Sliboval, že už tahle mluvit nebude.