Chovanci utržení z řetězu jedou do lesa

Vzhůru z blázince do přírody! Jako sardinky v plechovce. Kde ta příroda vlastně je? Odhalení zvrácených choutek.

V pátek odpoledne zazněl návrh na společný výlet do lesa. (Hyper)aktivní Honza přiměl Marka, aby skupinku znuděných chovanců vyvezl svým autem někam do přírody. Tam že se dvě hodinky vyvětrají. Zvali mě, ať jedu s nimi. Já jsem sice do lesa chtěla, ale když to nakonec vypadalo tak, že pojedou samí kluci (Marek jako řidič, Honza, Martin a Rosťa), začalo mi to být trochu trapné. Zvlášť, když se ostatní Honzově agitaci posmívali. Zasmušilý Martin jet nechtěl, protože se nesnese s Honzou.

Občas jsem mívala pocit, že i já Martinovi vadím, když se s Honzou tak často bavím, ale prý to tak není. Martin s oblibou komentuje Honzovy průpovídky svými ironickými poznámkami. Když se ho ráno při snídani Honza bezelstně a vesele ptá, jak se vyspal, odpoví mu s úšklebkem: „To víš, blbě, jako pokaždé.“ Nakonec ho ale Marek a Rosťa přesvědčili, aby jel s námi, že mu výlet prospěje. Na Honzovo nadšené zvolání u auta: „Jé, to je fajn, že jsi tady taky,“ odpověděl: „Díky, to pro mě fakt moc znamená.“ Jinak spolu celou dobu ti dva nepromluvili.

Narvali jsme se nějak do Markova auta. Já jsem seděla vzadu mezi Rosťou a Martinem. Bylo tam strašně málo místa a chudák Martin se celou cestu choulil k okýnku, abychom se na sebe moc netiskli. Nevím, jestli za nedostatek prostoru na zadních sedačkách mohla jeho hřmotná postava, můj rozložitý zadek, nebo to, že staré Markovo auto prostě není určeno k přepravě většího počtu lidí. Celou cestu, obzvlášť v zatáčkách, jsme se vzájemně omlouvali. Na zpáteční cestě chtěl Martin už sedět na místě spolujezdce.

Dorazili jsme k prameni kyselky. To místo si z dětství pamatuji, že bývalo uprostřed lesa, ale teď tam žádný les nebyl, jenom pokácené klády na zemi a pár stojících suchých kmenů. Trochu jsme se napili železité kyselky, vlastně jsem pila jen já z dlaní a Honza si napustil vodu do lahve. Ostatní se báli, co by jim minerálka provedla v břiše, a tak ji raději nepili. Vystoupali jsme na kopec, na kterém na louce stojí několik větrných elektráren. Chtěli jsme dojít přímo pod ně, ale lesní cesta vedla oklikou a my už jsme neměli dost času, začalo se totiž pomalu stmívat.

Tentokrát si k nám dozadu sedl Honza a „galantně“ se odmítal připoutat, když zjistil, že já jsem uprostřed neměla svůj bezpečnostní pás. Žertem nabízel, že mě bude cestou držet. Kluci mu navrhovali, ať se oba k sobě připoutáme jedním pásem. To mě rozesmálo a řekla jsem, že to by byla skoro bondage, ale tu tady nechci provozovat. Honza nevěděl, o čem se bavíme. Začala jsem mu to pobaveně vysvětlovat a Marek se od volantu otočil k nám a zeptal se ho: „Ty se snad nedíváš na porno?“

Pak jsme společně ze srandy vymýšleli, jaké by bylo pro Honzu mučení a pro nás zábava, kdyby byl svázaný a měl v puse roubík, aby nemohl pořád tak mluvit. Já jsem se do té zajímavé představy úplně zabrala. Navrhla jsem, že bychom mu přitom mohli před očima lámat jeho oblíbené pastelky. „V tom případě ale nesouhlasím s roubíkem,“ ozval se škodolibě Martin. Chtěl by prý slyšet jeho zoufalé výkřiky. Mně překvapeně řekl, že netušil, že jsem taková sadistka. Odpověděla jsem mu, že jenom předstírám opačný pól. (O tom jsem se odhodlala mluvit podrobněji až mnohem později.)