Jde přece o ukončení uzavřených kruhů, nepochopení názorů druhých a ve finále jde přece v prvé řadě o mír.
Bloger Zdeněk Horner svojí rétorikou určitě nechtěl zrelativizovat současné dění na Ukrajině. Jenže dvojsečnost relativismu je právě rozmělňování pevných postojů dalšími a dalšími pohledy, které ve finále naprosto odkopou systém pevného názoru a naplní tak svoji vlastní definici.
Kdybych čistě hypoteticky - použiju opět příklad holokaustu - začal podkopávat jednotný a pevný názor, dokonce ukotvený v rezoluci OSN - dalšími a dalšími pohledy na židovský národ, jaký by to mělo ve finále efekt na pevný názor holokaustu? Zůstali by pevní všichni?
Pointa posledního článku na toto téma je tedy otázka, kdy je relativismus pro společnost prospěšný a kdy naopak škodlivý, až nebezpečný?
Samozřejmě nelze relativismu upřít jeho nezanedbatelný podíl na rozvoji společnosti. Mohli jsme dosud věřit, že Země je placatá a Slunce obíhá okolo něj.
Když tutéž rétoriku (přidávání dalších pohledů) použijí Sergej Lavrov, nebo Marija Zacharovová, reakce je vesměs na autory, než na obsah reakce, právě z důvodu obhajoby činů pachatele Vladimira Putina. On prostě musel denacifikovat Ukrajinu a poslat tam armádu více sexuálních delikventů, než vojáků, protože docházelo k údajným masakrům ruské menšiny, nebo docházelo k obkličování Ruska. Tato rétorika je běžná u soudních procesů a obhajoby pachatele. Jistě! Soudce se ve svém rozhodování musí přiklonit ke všem okolnostem, které k činu vedly. Výsledek je ale většinou stejný. Potrestání pachatele a ponechání práva pachatele žalovat oběť za provokaci. Tím samozřejmě Zdeňku Hornerovi nechci podsouvat, že obhajuje činy Vladimira Putina. Jen pouze stejnou metodou přidávání dalších a dalších pohledů podkopává pevný názor - že čin Vladimira Putina je prachobyčejné zvěrstvo!!!
V článcích nejde skrýt moje osobní zklamání nad blogerem, který se dlouhodobě stavěl jako obhájce menšin a za to jsem si ho vážil. Dalo by se tvrdit proti proudu a taky to v diskuzích schytával (nutno přiznat, že někdy i ode mě). Možná je to chorobný oportunismus proti všemu, že člověk mění svoje zásady a začne lacině psát jako výše zmínění kremelští soudruzi. O to větší je to zklamání. Takové zklamání jako fanouška Jarka Nohavici (ne všech samozřejmě).
Jak by to - opět čistě hypoteticky - vypadalo, kdyby každý členský stát OSN bral spravedlnost do vlastních rukou? Česká Republika má například nedořešenou křivdu s českými dětmi v norském království. Měla by se provést invaze? Důvody k invazi přece jsou. Utlačovaná česká menšina v Norsku a psychické týrání rodičů, kterým někdo sebere dítě. Poláci dítě unesli, takže Norové mají důvod k invazi do Polska a dalo by se pokračovat tak dlouho, až by OSN v celém rozsahu zanikla a světový mír skončil. A nejde v prvé řadě o něj?
