Nejdřív jsem to četl jako článek, pak to sledoval jako rozhovor. Tři čtvrtiny populace vyhynuly za posledních dvacet pět let. Řeč je o hmyzu. Bohužel...
Kdyby tam seděl chlap, který by řekl, že k naší planetě letí asteroid, za pět (deset, třicet, sto) let do ní narazí a rozemele ji na sračky, byl by z toho povyk. Bohužel tam sedí nějaký entomolog a i když říká stejně závažnou /z lidského hlediska/ informaci, je to na pohodu. Říká to v klidu, bez afektu, bez dramatu...Hmyz. 75 procent za 25 let je pryč. Představte si, kdyby to nebyl hmyz, ale lidi, protože oni to brzy budou lidi. 75 procent z lidí, které znáte. To není zrovna málo.A co s tím? Koukněte se na svůj trávník /pokud nějaký máte/. Co kdyby ho nikdo neposekal? Co kdyby do něj někdo nanosil misky s vodou, naházel do něj ztrouchnivělé dřevo? Co by na to řekli ostatní lidi z ulice?Máme své priority, pěstujeme, vyděláváme, prosperujeme. Diktujeme... zdánlivě. Ale zapomínáme na to, že náš cíl je fiktivní. Lidský úspěch, ten ke kterému všichni směřujeme, o kterém sníme, po kterém toužíme, ten ve skutečnosti neexistuje. Je to imaginace. Je to hra, kterou jsme si tady rozehráli, ale nedochází nám, že jakmile někdo smete figurky, hrací plocha tady bude dál. Nejsme boží děti. Neexistuje náhrada, druhý pokus, nebo zodpovědnost. Nediktujeme tempo, pravidla, podmínky. Najít obyvatelnou planetu je nemožné. My jsme ji našli, ale jsme jen hosté. To jsme ale zapomněli. Nechováme se tak.Nejsme na vrcholu řetězce. Naše znalosti, poznatky, moudrost a zkušenosti neznamenají nic v porovnání s proudem, kterému se snažíme skálopevně vzdorovat. Neexistuje ego. Ve skutečném světě ne. A právě ego nakonec všechno rozhodne.Pozoroval jsem stéblo trávy. Byla tma, noc a to stéblo svítilo jako očarované. Zjevovalo se z temnoty a zase se do ní nořilo a mě přepadl neuvěřitelně silný pocit pokory, protože to stéblo tady bylo bez mého přičinění, bez přičinění kohokoliv, kdo je schopný rozšifrovat tyto znaky. A přitom tady bylo pro všechny. Existovalo, mělo účel a fungovalo přesně jak bylo potřeba. A představte si, že to stéblo nemělo očekávání, ani strach, ani touhy, cíle, představy a nemělo zapotřebí cokoliv ve svém okolí měnit. Prostě bylo.Věřím tomu, že stéblo tady bude dlouho potom, co planeta zapomene na existenci člověka. Věřím tomu, že člověk nakonec pochopí svůj účel a přestane vzdorovat. Věřím, že existuje harmonie, klid a splynutí, dojdeme toho stavu, ale ne teď. Teď potřebujeme prachy a jakákoliv jiná cesta by byla v očích okolí přinejmenším divná. Jsme omezeni vědomím časové vymezenosti vlastní existence, ale třeba, třeba s každým dalším pokusem který ještě dostaneme, najdeme cestu k sobě samému, k lidské podstatě, která je zcela určitě odlišná od té, kterou právě pěstujeme.
