Určitě si pamatujete, když jste si jako děcka přáli být dospělí, abyste si mohli dělat co chcete :D To byla blbost, co?
Když jsem byl děcko a odešel jsem ven, dělal jsem si co jsem chtěl. Závodil jsem na kole, chytal lupiče, prozkoumával prales, nebo se nechal lapit ve feťáckém squatu. Prostě cokoliv. A pak ejhle, o čtvrtstoletí vedle, jako dospělý člověk, který si může dělat co chce, chodím ven dělat věci, které jsou potřeba. Jdu nakoupit, vyvenčit psa, dolít vodu do auta, na úřad, do banky... A takto vypadá celý náš svobodný život.
Lapil nás strach. Strach že něco nestihneme, že něco neuděláme, nebo že, nedej bůh, někam přijdeme pozdě. Na všechno máme termín, všude musíme být přesně. Musíme do práce a musíme tam i když se nám nechce. Ono vlastně nikoho nezajímá, co se dospělému člověku chce. Jsou věci, které jsou potřeba, musí se udělat hned a pokud ne, přiletí asteroid a rozmetá to tady na šutráky. Navíc na všechno někde máme idiota, který se zjeví a zeptá se: "Jaktože to ještě nemáš hotové? Jaktože toto není zaplacené?" Nebo něco v tom stylu. A to my neradi. Protože docela často přijde po takové otázce sankce. Trest. Nikdo nám nedává na zadek, televizi nám taky nikdo nezakáže, ale pokutu dostat můžeme. Můžeme mít ve schránce oznámení s pruhem a pak budeme muset ven, ale ve squatu se lapit nenecháme, ani na prales to nevypadá. Půjdeme na poštu. Co nejrychleji tam, co nejrychleji zpátky. A tak pořád dokola.
Pak se může stát, že je toho moc najednou, nebo že něco nestíháme fakt extra a život se změní v peklo. Naše mysl, naše pozornost se zaměří na problém a všechno ostatní vybledne, zmizí a naše dítě uvnitř si uváže na větev vodítko a oběsí se na něm, aniž bychom si všimli, aniž bychom truchlili.
Abych to zkrátil, život dospělé, svobodné bytosti se skládá z věcí, které jsou potřeba udělat a ideálně jich musí být tolik, aby na zbytek nezbyl čas ani energie. Netuším proč to tak je, jestli je to tak schválně, ani kdo za to může, jen vím, že se mě to čas od času nepříjemně dotkne. Strach. Ano, ten co nás lapil hned z kraje tohoto článku. A to mu uhýbám co můžu. Nečtu zprávy, nevím o globálních hrozbách, jaderných hrozbách, Trumpech ani Putinech, ignoruji davy ajfouny vyzbrojených Syřanů na hranicích a dokonce nehraju ani Okamurův hrobeček, nečtu žádný článek, ve kterém má někdo hubu šejdrem, prostě jsem se zřekl všeho, co má za cíl strašit. Jenže to nestačí.
Cítím, že jsem za poslední dobu udělal velký pokrok, co se zvládání strachu týče. A může za to (naučila mě to) moje nejmilejší, nejkrásnější, nejmoudřejší, nejhodnější přítelkyně (ne že bych jich měl tolik, jsem šťastlivec, páč to mám všechno v jedné). Bylo to dlouhé učení, jsem pomalý žák, ale ona má dobré srdce a božskou trpělivost. Zhruba před čtyřmi lety, když jsme spolu začali fungovat, vystřihla mi z časopisu: "Neměl by ses užírat starostmi, protože v tom není žádné potěšení - jen málo věcí je fatálních." Přišlo mi to moudré, tak jsem si to nalepil na zeď, vedle obrázků od dcery. A ke štěstí by stačilo držet se této věty. Jenže...
Všichni jsme rozmlácené trosky, zneužitá těla, která se plouží dle naprogramování (výchovou, školou, zaměstnáním, zkušeností...) za účelem udržet celou tu jedovatou, infikovanou, zbytečnou mašinérii v chodu. A proto to nejde lehce. Můžete se chtít vzpříčit čemukoliv, co vám dennodenně vtloukají do základů od mateřské školy, ale uspět je problematické. A tak jsem se čtyři roky užíral starostmi s vědomím, že v tom není žádné potěšení a odnášeli to všichni okolo. Nula energie na cokoliv, špatný spánek, mizerná nálada. Opice v sedle, bič v ruce. Odnést, vypsat, zaplatit, udělat, nemeškat, nekoukat, nestát, pokuta. A pak zkuste být milí, pozorní, přítulní. Však víte.
Pokouším se meditovat. Nějaký čas a meditace je věc, od které si člověk hodně slibuje a když ji zkusí, získá podezření, že se mu to nedaří. Odstranit myšlenky není jednoduché, ale člověk se nesmí nechat odradit. Před usnutím, občas během dne, lehnout, zavřít oči a... a nic. Dech. Jen dech. A ono se to dřív nebo později uklidní. A zároveň mám pocit, že je to komulativní záležitost a že s každým dalším ještě se to nabalí jako sněhová koule a ten prostor svobody (mentální) se začne objevovat.
A s tím souvisí běh. Jít ve běhat je už skoro stejné, jako jít honit lupiče, nebo letět na měsíc. Je to skoro dětská věc, třepe se vám při tom hlava, nemůžete při tom popadnout dech a tluče vám u toho srdce. Dospělý člověk neběhá, když nemusí (obvykle) a dítě (obvykle) běhá pořád. Ke koši, na průlezku, za veverkou co leze po dubu. Takže sláva běhání, protože je dětské a navíc je v něm dech, jako při meditaci. Nádech, výdech, intenzivně, soustředěně, hluboce. Kyslík v mozku a taky tělo začne produkovat něco, za co by vás zavřeli, kdybyste to prodávali před základkou.
A všechny tady ty věci mě připravili na šokující zjištění, které už je samotnou svobodou tvořené. Existuje pouze přítomnost. Minulost a budoucnost je fáma, kterou si zbytečně komplikujeme život. Existují o tom knihy (Síla přítomného okamžiku), existují o tom vědecké dokumenty, které se vám to všemožně komplikovanými způsoby pokusí vysvětlit, pravda je však taková, že pokud právě nemáte hlavu mezi zavírajícími se čelistmi krokodýla nilského, patrně nejste ohroženi na životě a tím pádem není důvod ke stresu. Jednoduché jako facka... na první pohled.
Jenže my jsme komplikované bytosti, které na všem musí najít mouchu. Musí najít způsob, proč to nemůže fungovat, nebo se tím aspoň mentálně zabývat tak dlouho, až to přestane být snadné. A tak lze žít obklopený starou bolestí, křivdami a děsem z nejisté temné budoucnosti, ve své komfortní zóně, kde je ve skutečnosti komfortní snad jen ten název.
A to je přesně ta chvíle, kdy se svobodná bytost musí rozhodnout, co je v jejím životě skutečně důležité, pokud se chce osvobodit. Měla by to být nějaká silná, omamná věc, která je čirá, úplná, dokáže člověk naplnit a umožní mu létat. Vybral jsem si lásku. Mám vedle sebe krásného člověka, kterému plně důvěřuji, kterého celým srdcem miluji a od kterého cítím to samé. A proto neexistuje jediný důvod, dělat si zbytečné potíže, odpoutávat pozornost kamkoliv jinam, protože jinde není nic z toho, co vám poskytne aktuální okamžik v náručí bytosti, kterou milujete. Je to záležitost plná klidu, štěstí, je to meditace, jsou v tom i ty dětské věci o kterých byla řeč, při kterých se vám třepe hlava a nemůžete popadnout dech :D Je v tom všechno dobré a víc na světě neexistuje. Pak je každé probuzení vedle milované osoby prosyceno přesně tím pocitem, jako když vám bylo devět, byly prázdniny a kumpán zazvonil, jestli půjdete ven. Lovit dinosaura, stavět bunkr. Štěstí uvnitř, štěstí venku. Hotová věc.
A tak to tady píši jako poděkování své Martince, píši to i pro vás, čtenáře, ale píši to i pro sebe, protože člověk může lehce zavrávorat a je fajn mít někde zapálenou svíčku, abych nemusel tápat v temnotách.
