Jizvy v obličeji - úklid v prázdném pokoji I. - menstruace - ovulace - úklid v prázdném pokoji II. /povídka, ve které se často vaří kafe/
Seděl na posteli a kouřil. Ona ležela vedle něj a hladila ho po stehnu. Bylo skoro poledne. Měla hlad.
„Co se ti zdálo?“ zeptala se.
„Že jsem jedl okurky, spadla mi sklenice a roztřískala se o podlahu. Zvedl jsem jeden střep a pořezal ti obličej. Udělal jsem ti tam takové hluboké jizvy přes celou tvář. Vypadala jsi pak děsivě.“
„Fakt? Dáš mi potáhnout?“
„Jistě,“ podal jí cigaretu. Popel spadl do peřin. „Ale to nebylo všechno. Ty jsi pak byla hrozně nešťastná z toho, že jsi tak hnusná a pořezaná a potkala jsi nějakého floutka, co všude chodil s uhlem a se skicákem a on tě chtěl píchat a tak do tebe furt klavíroval... nechej mi tam ještě šluka, prosím tě.“
„Zapal si další.“
„Další nemám, tohle je poslední. Budu muset do trafiky.“
„Je neděle.“
„Tak na benzínku, o to je to horší.“
„Pár cigaret je ještě v hrnku.“
„Tak fajn.“
„Ten sen... pokračuj. Floutek co mě chtěl píchat.“
„No... on do tebe furt klavíroval, jako že tě nakreslí...“
„A nakreslil?“
„Nakreslil, akorát i s těmi jizvami v obličeji, naštval tě tím a ty jsi mu nedala.“
„Určitě jsem mu dala, jen tobě jsem navykládala, že ne.“
„Byl to tvůj, nebo můj sen?“
„Víš co se zdálo mě?“
„Ne.“
„Já taky ne. Smůla, co?“
Kroutil hlavou. Postavil se a protáhl si záda. „Ve kterém hrnku máš ty cigarety?“
„V tom s Montmartrem. Uvař tam zrovna kafe, když už tam jdeš.“
„Jsi vypočítavá bestie, víš to?“
Usmívala se.
Odešel.
„Víš co je divný?“ volala za ním.
„Co?“
„Že jsi v tom snu jedl okurky, když je nikdy nejíš.“
Uklízela v tom prázdném pokoji. Většinou to dělávala, když nebyl doma, ale připadala si pak, jako by pěstovala ducha. Utřít prach, vysát koberec, snadné věci.
Pak stála, rozhlížela se po všech těch pustých koutech a cítila smutek. Setřepala jej ze sebe a odešla za ním. Seděl v kuchyni, stejně jako vždycky.
„Baf!“
Podíval se na ni a zatvářil se zoufale. „Nakukovat. Překvapivý. Vlnka.“
„Prosím?“
„Co prosíš?“
„Proč jsi řekl, to co jsi řekl?“ Říkal občas divné věci, byla na to zvyklá, ale tohle v mnoha ohledech překročilo zajetý rámec.
„Abychom to měli z krku a nemuseli na to myslet.“
„Tak to potom jo. Uvařím ti kafe.“
„To bys byla zlatá.“
Leželi vedle sebe. Pokrývky neměli, protože je nepotřebovali. Bylo horko k zalknutí, i když bylo dlouho po půlnoci.
„Léto. Snaží se nás zabít,“ řekla.
„Za to nemůže léto, ale zasraní meteorologové. Dělají si co chtějí, klidně by mohli naplánovat pěkné ochlazení, ale oni ne.“
Okno měli dokořán, lampu rozsvícenou a nad ní strop pokrytý hmyzem. Bylo po půlnoci a ze sídliště se neslo vzdychání tak nestoudné a jednoznačné, až z toho šel mráz po zádech.
„Ti lidé si nedají pokoj ani v noci.“
Usmála se. „Taky bych si nedala pokoj.“ Čekala co udělá. Mohlo to dopadnout jakkoliv.
„Tak si najdi nějakého divocha, který tě nabodne na kůl.“
„Chtěla bych raději nabodnout od tebe.“
„Víš co bych chtěl já?“
„Co?“
„Až budeš mít krámy, aby sis oblékla bílé kalhoty... jen bílé kalhoty, žádné spodní prádlo, vložku, nebo tampon, prostě jen bílé kalhoty a jela odpolední tramvají z konečné na konečnou. A celou dobu stála, aby to každý viděl...“
Dívala se na něj. Nehýbala se mu tvář.
„To by tě vzrušilo?“
„Ne.“
Přemýšlela o tom, co jí řekl. On se zatím otočil na druhý bok, obličejem ke zdi.
„Bereš ty prášky?“ zeptala se.
„Dobrou noc.“
„Tak bereš, nebo ne?“
Neodpověděl.
Byla rozcuchaná, zpocená a udýchaná. Postavila se vedle postele a cítila, jak jí horké sperma stéká po stehnu. Podala ze země tričko a utřela se. „Chceš se utřít?“
„Jo, díky,“ vzal si od ní tričko a začal si pucovat ochlupení.
„Jdu do sprchy.“
„Taky půjdu. Vezmeš tam to tričko?“ Vzala ho od něj a zamířila do koupelny. Cestou k tričku přičichla a ten zápach jí zkřivil obličej. Nechápala, jak to někdo může polykat.
Sprchovala se a on přišel za ní.
„Fakt nemáš ovulaci?“
„Nemám.“
„Měla bys mít.“
„Ty si vedeš můj menstruační kalendář?“
„To zrovna ne, ale umím počítat.“
„Tak třeba mám, copak na tom záleží?“
„A nezáleží?“
„Že ti to dělá takové starosti právě teď? Před chvílí jsi nevypadal, že by jsi něco počítal...“
„Ale no tak, nebuď jako malá.“
Vyšla ze sprchového koutu a natáhla se po ručníku. Vypnul sprchu a vyšel za ní. „To už jsi umytý?“
„Jo, takto to stačí. Jdu ještě na tenis. Budu se pak sprchovat znovu.“ Drhnul si tělo ručníkem tak silně, až mu celé zčervenalo. „Nemůžeš teď otěhotnět.“
„Nemůžu? A proč ne?“
„Ty víš proč...“
„No schválně?“
„Je to můj brácha...“
„Jasně. Tak si s ním bydli ty. Vůbec netušíš, jak je to strašné! Tvářit se, že se nic neděje a neustále poslouchat ty jeho hrozné řeči...“
„Já vím...“
„Ne, nevíš. Víš co mi třeba říkal? Že by chtěl, abych menstruující jezdila tramvají bez vložky v bílých kalhotách. Chápeš to?“
„Ano, chápu.“
„Tak mi to, prosím tě, vysvětli. Proč mě touží ztrapnit před cizími lidmi?“
„Nechce tě ztrapnit. Chce, ať všichni vidí, že jsi plodná. Že nejsi ta, komu vzali obě koule. Je to jeho forma sebemrskačství.“
„Pleteš se. Nenávidí mě.“ V očích jí stála voda, přitom už byla dávno utřená. „Já už na to asi nemám sílu.“
„Půl roku. Maximálně. Mluvil jsem s ním. Ten zákrok nepomohl, ani ta léčba se nechytá. Rozrůstá se mu to po celém břiše. Prosím, při všem, co je ti svaté, vydrž to ještě půl roku a pak to skončí.“
„Protože je to tvůj bratr.“
„Protože je to dobrý chlap.“
„Byl to dobrý chlap...“
Objal ji.
Uklízela v tom prázdném pokoji a usmívala se. Vysála koberce, utřela prach, pak se zastavila a rozhlédla se okolo sebe. Už to tam všechno viděla, veselou barvu na zdech, nábytek, který si ještě netroufala začít nakupovat. Rukou si hladila břicho.
Pak odešla za ním.
Seděl tam co vždycky. Když vešla, otočil své zažloutlé oči jejím směrem. Pokusila se na něj usmát. „Uvařím ti kafe,“ řekla.
„To bys byla zlatá.“
