Opičák ve větvích - Je v tomto světě ještě vůbec místo pro otce? - Plození - Těhotenství - Porod - Výchova - Jsem tvoje táta - Bohyně matka
Sem tam koukám na televizi. Ne cíleně, jen mám rád při večeři líbivé zvuky reklam, člověku to pak dává obrovskou výhodu, když se potácí od regálu k regálu a neví po čem by ještě sáhnul. Zřídka se stane, že mi ten program přeruší nějakým filmem, zpravodajstvím či seriálem. Jako onehdá. Máčím si zrovna spařenou kuřecí hlavu v hořčici, když v tom koukám že nejsem v obýváku sám. Na obrazovce právě bojovala maminka šimpanz se strejdou orangutanem o malé opičí miminko. Zatímco maminka chtěla ze synáčka vychovat příkladnou opici, strejda orangutan s ním měl méně líbivé záměry. Bylo to v době, kdy na to koukaly i děcka, tak to dobře dopadlo, ale já jsem si říkal, kde je táta opičák? Proč tam nestojí, nebije se v prsa a nevyprovodí toho vlezlého orangutana zpátky do pralesa? A pak jsem to prokouknul. Táta opičák byl na stromě, skotačil, halekal, vyhryzával si parazity, znáte to... zatímco maminka cenila zuby, máchala prackama, trousila trus a zachovávala budoucnost rodu. Zvládla to sama.
A mě v tu chvíli napadla hrozná myšlenka... Je v tomto světě ještě vůbec místo pro otce?
Večer jsem nemohl usnout, jak jsem toho měl plnou hlavu. Snažil jsem se vybavit si ten cyklus celý, od plození, přes porod, po „tati, kde je mamka?“ (pravda, u některých oblastí se mé myšlenky držely déle než u jiných). Přicházel jsem neustále na další zneklidňující věci a pojal jsem podezření, že odpověď na zpočátku nevinně vyhlížející otázku, může být zdrcující.
Plození: v optimálním případě pohlavní styk mezi mužem a ženou, kteří nejsou v příbuzenském vztahu. Zatímco zdravý muž (říkejme mu ostrostřelec) to pokaždé myslí smrtelně vážně, žena drží do poslední chvíle ruku na splachovadle. To máte pár dní v cyklu (když člověk chce, samozřejmě, pokud je to rychlovka za diskoškou, cyklus nehraje roli), pak to jsou plánovaně vysazené prášky, tikot biologických hodin, nutkání na hnízdění a spousta dalších věcí, o kterých každý chlap sice milionkrát slyšel, ale nepochopil to ani od gynekoložky a psycholožky z Ženy a život, ani od amerického honiče z Esquiru. Chlap vystřelí a hotovo, pak tvoří příroda řízená ženou. A pak jsou tady ještě ty chvíle, kdy u toho ten chlap ani být nemusí. Existují inseminační stanice, dávám tomu pár let, než se ty kelímky budou dát koupit v každé déemku (nemluvě o tom, že už teď to koupíte v dresingu v každém druhém asijském bistru). Takže tady nám, milí ploditelé, kormidlo nepatří. Jdeme dál.
Těhotenství: Známe to. Chodíme do ordinací, které nás pak děsí ve snech. A děláme místo v autě, malujeme pokojíčky, skládáme postýlky, vybíráme kočárek, poslušně přikyvujeme na každé nové tričečko, malušenké ponožtičky, chválíme rostoucí bříško a dvacet kilo navrch se nám fakt líbí, škoda že to tam nejde nechat (my víme že jde), umíme i masírovat, i oteklé kotníky, čteme články a knihy, které nám nejsou určeny, uklidíme bordel před barákem, ať můžou složit uhlí k oknu do sklepa a nemusí to ty naše těhulky (ty vole, já jsem to slovo fakt použil!) tahat po fošnách na schodech... A pak taky ty triple testy, krypl testy, ultrazvuky... Ano, jsme u toho všeho a příště budeme zase... nadšeně... ještě víc nadšeně. Ale co kdybychom nebyli? Nic by se nestalo. Ženské budou v opozici, budou tvrdit, že je to důležité pro vzájemný vztah a že to vnímá i to miminko. Prdlajs. Myslíte že nějakou ženskou doopravdy zajímal chlapský názor na nějaké pitomé bodíčko? Anebo ultrazvuk. Co kdyby ho chlap neviděl? Fňukal by, že ona ho viděla a on ne, to maximálně. Ale nemyslím že by tím dítě či otec utrpělo. Akorát tam zavazíme. „Tatínku, vidíte, teď zívá!“ „Jé, no to je nádhera. Nevěděl jsem že toto je pusinka.“ „Aha, maminko, můžete se utřít.“ Paráda.
Porod: A je to tady! Den D (v tom ideálním případě), někdy víc dní D. Otec u porodu, proboha, kdo to vymyslel. Pozorovat jak ta ženská trpí, jak se div může pro rodinu rozervat a jediné co můžete, tak je: „Zatlač, miláčku, zatlač. Ještě čtyřicet minut a už to bude.“ Vejvar. Člověk je jak páté kolo u vozu, doufá že vše běží jak má, sem tam se zeptá na nějakou hloupost a stejně si pak akorát lehne všem do cesty. Buď si udělám rekvalifikační kurz a odrodím to sám, nebo tam můžu přijít až na udílení cen, no ne? Jenže takhle to nefunguje. Představte si, že byste tam nešli. „Víš zlato, mě krev a pajšl v bavlněný látce nedělá fajn na žaludek a až se budu chtít dívat jak někomu zašívají to mezi přirozením a prdelí, podívám se k šéfovi do kanclu, až mu tam zas někdo vleze i s botama.“ Co by vám řekla? V příručce nastávající rodičky, na straně sedmnáct, hned pod obrázkem na tři prsty roztaženého děložního hrdla stojí: „Chlapi si myslí, že porod si ženy vymyslely, aby nemusely pracovat v uranových dolech. Proto trvejte na přítomnosti otce u porodu!“ Taky ty poplatky drží flastr na zdravotním rozpočtu, nemluvě o tom, že si pak své ženy-rodičky celý večer mnohem víc vážíme a třeba jí i koupíme kytku, nebo otevřeme dveře u auta. Myslím si, že jako podpora tam chlap taky moc platný není. Když si představím že bych měl kadit (jo, napsal jsem kadit, protože představa rození je mi díky absence rodidel cizí) něco o velikosti tříkilového novorozence, byla by skandující manželka to poslední, co bych si přál vedle mísy. Raději popojedeme.
Výchova: A je to doma! Už se tím chlubíme, už to ukazujeme každému, koho jsme v neděli po obědě potkali v parku. Už si umíme uvázat šátek, už umíme utřít zadek za podmínek ztížených tím, že na něj vidíme, už víme co je kdy potřeba podat a co podržet, možná že ti šikovnější z nás se naučili zapnout pračku či myčku. Stačí to k tomu abychom slízli smetanu? Jistě že ne. Vše co děláme je jen taková omáčka okolo. Je to jako u holiče. Hrdina je ten kdo stříhá, je nám fuk kdo zamete vlasy. Nemáme možnost to v sobě nosit, i když figuru nám to zřejmě zničí taky. Nemáme ani ňadra, která by dokázala to malé robátko nakrmit. Nemluvě o chvílích, kdy to naše miminko spustí z plných plic jen co zahmouříme oka. Můžeme houpat, zpívat, skučet či syčet, ale stejně to nepomůže. Je to prdík? Skutečně si to někdo myslí? Ať je to cokoliv, máme pak deprese z toho, že jsme jako rodič – utěšovatel totálně selhali a k tomu máme po ránu oči jak svářeč, co si chytře ušetřil na pivo.
Pak nám to děťátko roste a my jsme mu dobří jen proto, že máme lepší informace o tom kde je mamka a kdy se asi vrátí domů. Víc se toho s námi neužije, co naplat. Umíme obejmout, umíme dát jídlo na talíř i posoudit obrázek, to je fakt. Ale vždy to bude o trochu horší, než jak to dělá ta pěknější polovina rodičovského osazenstva. To je krutá realita, se kterou jsem se nechtěl smířit.
Šel jsem do sebe, z hlavy se mi začalo kouřit, jak jsem se snažil najít nějaký ten plácek, kde bychom mohli stanout, otevřít náruč a hrdě říct: „Pojď na mou hruď, jsem tvoje táta.“ A nakonec mi to došlo.
Děti potřebují otce. Hlavně proto aby věděly, že se dá mluvit i s plnou pusou. Že se dá zaparkovat pár metrů od školky, klidně i podél chodníku. Někdo jim musí říct kdo je vůl, kdo trouba a kdo kretén v červené škodovce. Potřebují vědět, že se dají dát nohy na stůl. Že lidé doopravdy prdí, že i v noci se dá být vzhůru a stavět stavebnice, že existují i jiné, než animované filmy. Taky se jim bude hodit informace kam mají bouchnout každého, kdo se na ně bude navážet, kam mají poslat každého, kdo je bude prudit. Měly by vidět, že se dá chodit i v nevyžehleném oblečení, dokonce že i to špinavé není tak moc špinavé, aby se to nedalo nosit, když nejde najít čisté. Že i vzájemně nekombinovatelné barvy jdou příjemně zkombinovat a že není zas tak velký rozdíl mezi oblečením do školky a oblečením na ven. Musí mít poblíž někoho, kdo se neštítí chytit pavouka a odnést ho na balkon, někoho kdo má koule klepnout kapra a uříznout mu hlavu. Někoho kdo jim bude říkat v noci strašidelné příšery a pak číhat s baterkou pod postelí. Zkrátka, potřebují někoho, kdo jim bude naslouchat, kdo bude na blízku, kdo jim pomůže, kdo umí zavelet a sjednat pořádek, ale i pohladit. Kdo je bude milovat, ale jinak. Bez těch všech ňader, mašliček a hormonů.
Ano, děti potřebují otce, kteří budou stát po boku bohyně matky.
