Chcete si odpočinout od náročné práce a městského ruchu? Pojďte, projdeme se jednou malou vesničkou. Seznámíme se s jejími obyvateli a hlavně hlavní hrdinkou, čerstvou matkou. To, co prožívala, pravděpodobně nebude mnohým neznámé…
Začneme u kostelíka, trochu pozapomenutého ve stínu mocnějšího obecního úřadu. Kdo že se to k němu právě blíží? Trošku nahrblý, pokulhávající, již notně zkušený - místní zvoník. Vládne dvěma nekompromisním dámám, polednici a klekánici, které přicházejí ke všem obyvatelům vesničky pravidelně den co den. Zvoník je však nejspíš mnohem mocnějším pánem – chodí taky s kosou. Kdo mu ale pomůže s kupkou jetele, ten může být v klidu. Na toho zvoník již zdálky kyne a dobrácky se směje.
A copak je to za křik? Ach ano, to ten kočárek, pádí s ním jakási zchvácená ženština se ztrhaným výrazem ve tváři, brumlajíc ke kočárku cosi jako: "No to jsme dlouho spali, že jo, a teď už máme hlad," vědouc dobře, že robátko se právě kojilo a vůbec se zrovna neprobudilo. Jak jinak ale omluvit kočárkový křik, tady na vesnici, kde se neodpouští ani opomenutí pozdravení, natožpak takové hrubé narušení posvátného klidu? Stačí onen víc než výmluvný pohled postaršího pána, hrdě si vykračujícího za golfáčkem se vždy pokojně spící holčičkou. "To mi snad dělají naschvál," vzdychá matka, toužíc stát se menší a ještě menší, ba přímo neviditelnou. A přemítajíc o očistci vidí, jak ji všech 404 zdejších obyvatel vleče k pranýři vztyčenému před hospodou na návsi, v čele s kymácejícím se a dobrácky se usmívajícím zvoníkem. A do toho místní štamgasti cinkají půllitry a volají: "Na pranýř, na pranýř!"
Ale pojďme jinam. Dvorek místního stavení. Co to ta ženská nešťastná provádí? "Houpy, houpy, spinkej, spinkej." Na houpačce se už tři čtvrtě hodiny houpe kočárková taška. Zprvu je klid, pak ale začne hudrování a čím víc taška hudruje, s tím větším zoufalstvím žena houpe. Víc a víc, vždyť to už je poslední místo, kde by robě mohlo ještě usnout. Aby křiku nebylo málo, přidá se hladová koza, bušíc přitom do rytmu kopýtky a hrozíc vylomením chatrných chlívkových dvířek. Do toho sbor mňoukajících koček pana domácího a vyjících psů z okolních stavení v předtuše neodvratitelného. Apokalypsu pak dovršuje ze sousedství doléhající věčný zvuk neviditelného mlýnského kola…
