Perlička z Ria aneb i samozřejmé věci mohou být úplně jinak

O tom, jak člověk nevidí věci, které se nacházejí přímo před jeho očima. A o tom, o čem se v průvodci po Riu de Janeiru nedočtete.  

Náš život se skládá z mnoha obyčejných věcí, které děláme každý den, aniž bychom se nad nimi hlouběji zamýšleli. Některé tyto věci jsou pro nás tak automatické a očividné, že očekáváme totéž i v cizině. Prostě jsme touto naší rutinou tak ovlivněni, že se kvůli ní stáváme slepými. Nevidíme ani to, co je přímo před našima očima. 

A přesně tohle se mi stalo v Brazílii. O Riu de Janeiru jsem zde už psala, o jeho úchvatné scenérii, která vynikne nejlépe od sochy Krista Spasitele nebo od druhé nejznámější památky tzv. Cukrové homole. I o tom, jak může být Riu turistům nebezpečné a jak je neradno procházet se o samotě po známé pláži Copacabana po setmění: „Myslíte, že je to dobrý nápad, chodit tady takto sama“?“ zneklidní vás třeba všudypřítomní policisté. Tedy s tímto vším počítáte, na to všechno se připravujete. A pak vás zaskočí taková maličkost, úplné nic, prostě něco, o čem se v průvodcích vůbec nedočtete.

Začne to tak, že si na ubytování všimnete takového nenápadného nápisu: Neházejte papíry do záchodové mísy! Jedna cedulka, což o to, ale ony jsou podobné cedulky v Riu docela časté – v části Centro v restauracích a taky na úpatí hory Corcovado, odkud vyráží vláček k soše Krista Spasitele.

No a co teď! Rádi byste samozřejmě vyhověli, zvlášť když vaše WC podezřele bublá a vy víte, že musí vydržet funkční ten týden, co tam jste. Díváte se na malý kyblíček s igelitovým sáčkem, co tam stojí připraven vedle vaší mísy. Že by mysleli, že do tohohle pytlíčku místo do mísy? Jako že to tam prostě budete ukládat ten týden? No, jiná země, jiný mrav, což o to, ale že by i ty papíry, které budou více zašpiněné (víte, co myslím)? A tak tam sedíte a přemýšlíte, jak z toho ven. Nakonec na to vyzrajete –více zašpiněný papír hodíte do mísy a ten méně (víte, co myslím) do sáčku. WC klokotá, ale spolklo vše a vy máte dobrý pocit, že jste udělali, co jste mohli a koneckonců s tím sáčkem plných čistějších papírů tam snad ten týden vydržíte.

Nějak vám to ale při pohledu na plnící se sáček čistějších papírů nedá a začnete dumat nad tím, že by možná nebylo od věci poptat se domorodců, jak to na tom záchodě vlastně dělají. I kdybyste nakrásně uměli portugalsky, jak to ale provedete? Jako že k nim přijdete a řeknete – jak to děláte s papíry na záchodě, hážete do kyblíčku i ty špinavější? Uznejte, že by to bylo velmi zvláštní navázání konverzace a patrně by si místní cariocas pomysleli něco o podivných cizincích a kdo ví, co vlastně mají za lubem. A tak vám nezbude nic jiného, než abyste se svými papírky zůstali nadále sami.

Po několika dnech byste všechny krásy Ria vyměnili za jednu jedinou užitečnou informaci – co se dělá v Riu s papíry na záchodě. Ptáte se jiných cizinců – jenž oni jsou ubytovaní v hotelu a tam je to prostě, jak jsme zvyklí! Žádné varovné cedulky! Že jste si taky nevzali radši hotel, ale to ne, to jste chtěli bydlet jako místní a teď to máte! Až to přijde – jednoho dne to konečně uvidíte! A nevěříte, že to tam bylo celou tu dobu. Ano, bylo, jenže jste to prostě neviděli. Tak vám ta naše zvyklost vymazala zrak. Co? Sprcha! Vedle záchodu je připevněna úplně normální sprcha! Proto ten jeden sáček v kyblíčku – na ty úplně nejčistší papíry, které jsou leda tak mokré! A tlučete se do hlavy, co že jste to s těmi papíry tropili. No to jste to teda vyvedli! Radši na to rychle zapomenout! Prostě trapas, kterým se rozhodně chlubit nebudete (a vy to nikomu neřeknete, že ne?).

Ona jsou ta potrubí dost stará, vysvětluje vám jedna z cariocas, často se ucpávají. Jasně, restaurace, památky, ubytování pro cizince – ale co doma, jak to takoví muži a ženy z Ria dělají? Řeknu vám, i když mají dobré potrubí, stejně používají sprchu. Prý si na to takto už zvykli. Aspoň ti, co jsem se jich nakonec odvážila zeptat. Byla to trochu podivná konverzace o záchodě a utírání papíry na něm, ale v klubu, kde se tančí samba, to snad tolik nevadilo. S tou sambou je to totiž trochu jako s tím záchodem – když se řekne u nás samba, představíme si karnevalové polonahé tanečnice s chocholem na hlavě. Jenž samba v klubu je prostě normální velmi hlučné disco, kdy každý tančí, co umí.

A tak to je. Jezdíme do ciziny obdivovat zvláštnosti, co doma nenajdeme a očekáváme, že každodenní rutina se tam odehrává stejně jako u nás. Takže příště, až někam pojedete, nezapomeňte se podívat, jestli nad záchodem nevisí sprcha!

Fota byla pořízena autorkou článku.