Z cestovního deníku po Filipínách II aneb Kam až sahá Amerika

Pár postřehů o tom, jaké dědictví si s sebou nesou Filipíny. Španělské či americké? Nebo ani jedno? Hádejte!

Když jsem byla malá, viděla jsem v televizi film Ostrov Borneo. Už nevím, o čem to bylo, pamatuji si jen, jak se zdálo vše tajemné, vzdálené, nepochopitelné a hrůzostrašné. No a na Filipínách je člověk prakticky hned vedle – ostrov Borneo je jihozápadní soused Filipín, dá-li se to tak říct. Tak jsem si představovala, že na Filipínách to bude něco podobného – exotického a neznámého. Jenže – ona ta Amerika, přesněji řečeno, Spojené státy americké, sahají opravdu daleko. Až sem. Že je v Manile na každém rohu McDonald a všude se servíruje coca-cola, to člověka nepřekvapí. Bude asi jen málo zemí na světě, které by tyto výdobytky civilizace nezasáhly. Jenže oni Filipínci znají snad všechny americké seriály, zpívají si americké písně, smějí se americkým vtipům, znají scénky z amerických show. Našinec neví, která bije, a oni se na vše americké úplně v pohodě chytají. Tak si říkáte, jestli ta čtyřicetiletá kolonizace Filipín v první polovině 20. století vlastně vůbec skončila. Jestli ty Filipíny vůbec měly čas se z koloniálního područí vymanit. Anebo jestli se chtěly vymanit. A taky vás napadá, kde je vidět těch tři sta let, co Filipíny byly pro změnu zase pod Španělskem (16.-19. století). To se těch tři sta let tak rychle vytratilo?

Tak jsem se vydala na organizovanou prohlídku Manily, abych tomu přišla na kloub. Hádejte, kam nás zavedli nejdřív. Jestli myslíte, že to bylo něco mezi prvním McDonaldem a posledním americkým mrakodrapem, tak jste na správné stopě. Na americký hřbitov. Kříži se to tam jen hemžilo, prý největší americký hřbitov mimo území USA. Japonci za druhé světové války kladli houževnatý odpor, bylo to vidět. Filipínci samozřejmě bojovali pod Američany. Rozhodla jsem se na to jít přímo a zeptat se průvodce: dívají se Filipínci na Američany jako na okupanty (přece jen čtyřicet let, co Filipíny Spojeným státům patřily, je čtyřicet let). Anebo jsou pro ně Američaně osvoboditelé (od těch Japonců?). Jasnou odpověď jsem nedostala, průvodce byl docela v rozpacích. Prý že se o Američanech učí v dějepisu jen to dobré, že nemají rádi Japonce, kvůli válce. A na venkově mají Američany taky rádi. To se hned přesvědčíme, taky tam zamíříme.

Ale předtím vám ještě musím říct, co na vás čeká v muzeu filipínské historie v kostele svatého Augustina (Augustiáni byli první velcí misionáři, kteří na Filipíny v poslední třetině 16. století připluli, spolu se zakladatelem Manily, Legazpim). Informační tabule tam byly velmi poučné: Misionáři a conquistadoři neovládli Filipíny proto, že by chtěli vytvořit nové Španělsko, oni tam chtěli rozšiřovat nezávislou křesťanskou kulturu, stálo na nich. No to bych chtěla vidět. My co víme, víme, jak to ve skutečnosti bylo. Ale tady je to jinak – jako by vším tím chtěli říct: jen se podívejte, jaký užitek a bohatství nám přinesli Evropané, případně Američané.

A teď ten venkov. To jdete, skoro konec světa a najednou hacienda jak z amerického Jihu. Jdete ještě dál, už mizí i chýše z plechu (to jsou ty lepší chýše), nastupují jen ty ze dřeba pokryté suchou trávou. Pět takových chýší pohromadě v palmovém lese (ty palmiska, to byste měli vidět!). Ale co těm chýším nesmí chybět? Basketbalové hřiště a kostelíček. Hřiště mělo dokonce i elektrické osvětlení.

Naši sondu zakončíme tím nejmarkantnějším dědictvím po Američanech, totiž jeepnym. Jak tušíte, je to vozidlo, co vzniklo z amerických vojenských jeepů, které tam Filipíncům po vybojované válce a nezávislosti v roce 1946 tak jaksi zůstaly. Teď je z nich nejoblíbenější dopravní prostředek Filipínců, kterým se můžete dostat prakticky kamkoliv a kdykoliv. Na rozdíl od autobusů (říkali jsme si minule) má jeepny obrovskou výhodu, protože tam nevlajete ve dveřích. Zato tam lezete jako do tunelu, v předklonu, pro normální postavy opět nic moc. Prodíráte se mezi již sedícími cestujícími, hledáte svých 10 cm na sezení a čekáte, až se jeepny zaplní. Žádný odjezdový čas není, jede se prostě, až je jeepny plný, tedy po filipínsku plný. Sedí se tam naproti sobě jako v metru, okýnky nevidíte nic, protože ta jsou tam jak u tanku. Nezbývá než hledět na spolucestující naproti. Některé jeepny jsou ale opravdu jak z války, bez střechy, trochu si připadáte jak američtí vojáci jedoucí na misi. V průvodci psali, že kdo jede poprvé jeepnym, hlavně v Manile, málokdy dorazí tam, kam chce. Měli pravdu. Takže prosím, buďte připraveni!

A příště něco o dědictví španělském.

Fotografie byly pořízeny autorkou článku.