Z cestovního deníku po Filipínách I aneb proč Češi vypadají tlustě a staře

Obecně se tuší, že nepatříme k nejštíhlejším národům. Ovšem pokud jste se právě vrátili z Filipín, zdají se vám být všichni kolem abnormálně tlustí a staří. O Filipíncích, ježdění po Filipínách i mačkání se v metru a v autobusu.

Je to tak, i pobyt na Filipínách mění perspektivy. To si člověk teprve uvědomí, jak Evropa pomalu vymírá. Filipínci jsou převážně mladí, věkový průměr odhadem něco před dvacet let. A vypadá to dokonce, že mladí muži naprosto převládají, říkám si, když se rozhlížím kolem sebe v lince metra v Manile. Vyjdu z vagonu a vtom mě polil studený pot – já jela ve vagónu pro muže! Vzápětí mě polil pot podruhé! Oni tu mají pořád segregaci, ale ne rasovou, genderovou! Na zpáteční cestě (to už jsem se zařadila do správného vagónu) jsem však pochopila, proč muži zvlášť a ženy zvlášť. Oni se totiž k sobě na těch lavicích tak mačkají, že by to asi nemuselo dopadnout dobře. I deseticentimetrová škvíra je využita a zaplněna. Zdá se však, že ani opatření v metru nepomáhají – spoustu na první pohled holčiček tu chová miminka nebo je kojí rovnou na ulici a ještě se kolem motají další batolata. Akorát nevím, kam se dějí ti starší a ještě starší. Asi se buď odstěhují na venkov, nebo emigrují do USA nebo prostě vymřou. Kombinace olova, špíny, ne-pohybu a všudypřítomných McDonaldů udělá patrně své velice záhy.

Jak se na Filipínách jezdí? Ono se totiž opravdu jezdí, nechodí se. Když jsem jednou v hotelu v Manile před recepční utrousila, že jdu do centra pěšky, starostlivě se na mě podívala: „Is it ok with you, mam?“ To jako, jestli jsem duševně v pořádku. Do toho rachotu a všudypřítomného smogu by se totiž pěšky vypravil jen šílenec. Pokud znáte ruch evropských či amerických metropolí, tak to není nic proti tomu, jak rachotí a drnčí výfukovými plyny zamořená Manila. Klaksony, troubení, pokřiky a nekvalitní motory dělají své.

Představa, že normální člověk nechodí, ale jezdí, jde dokonce tak daleko, že když se ptáte na cestu, odkáží vás na nejbližší jeepny (o těch příště) nebo tricycle a nechápou, že chcete jít pěšky. Co je to tricycle? To je sajdkára, většinou podomácku vyrobená, aspoň to tak vypadá. Motory jsou „z druhé ruky“, prý většinou z Číny, takže po takové projížďce vylézáte ven skoro ohluchlí. Občas se mi zdálo, že jedeme na motor z vrtulníku. A vylézáte notně zmačkaní, vmáčknout se dovnitř, to je taky kumšt.

Ale na mačkání jsou bezkonkurenční autobusy na ostrově Bohol. Jestli si myslíte, že jste někdy jeli přeplněnou tramvají, vlakem nebo autobusem, to se tedy mýlíte. Přeplněný autobus je, když je vevnitř místo pro pětadvacet cestujících a vmáčkne se jich tam čtyřicet plus ještě další na střechu (pravda pravdoucí, zažila jsem na vlastní kůži). Někteří přitom sice visí ze dveří (dveře autobusů se pochopitelně nezavírají), ale to je právě šance pro pomocníka řidiče. Protože ten visí jako poslední a svým tělem brání ostatním cestujícím v tom, aby nevypadli ven. Přitom ještě drží v jedné ruce mezi prsty bankovky, které v nepravidelných intervalech vybírá od cestujících. Pasažérům radí, kam si sednout či stoupnout (je nutno zaplnit každých deset centimetrů, to už víme), pomáhá jim vytláčet zavazadla či je samé a vůbec obdivuhodně šplhá po stranách i vrchu autobusu. Evropani by to nezvládli. Jo, ještě tito chlapíci vydávají zvuky jako zápasníci sumo, takové to „he“ a „ho“. Někteří k tomu pískají, na kterýžto povel se řidič rozjíždí nebo zastavuje. Zastávky jsou totiž všude po cestě, stačí jen dát signál. Ten se dává tak, že začnete v autobusu mlaskat nebo tlouct mincí do kovových částí autobusu, tedy držadel. Řidič se vlastně stará jen o to, aby se na signál rozjel a zastavil. Jinak je naprosto v pohodě, ještě si přitom klidně pokuřuje. Vy ale tak moc v pohodě nejste, zvlášť pokud měříte více než 170 cm a musíte v autobusu stát. 170 cm ani nemám a při stání jsem byla bezkonkurenčně nejvyšší. Pokud měříte více, přeji úspěšné cestování po Filipínách! Dveře to jistí.

Takže jestli si na Filipínách připadáte staří, tlustí a jaksi neforemně vysocí, jako taková přerostlá babička (či přerostlý dědeček), po návratu domů se to určitě spraví. Ale nějaká inspirace by třeba mohla zůstat.

Fota byla pořízena autorkou článku.