Jaké to je v albánském Skadaru? O nesrozumitelné albánštině, opuštěných domech i krevní mstě. Reportáž ze zahraniční cesty, vážně i méně vážně, z nečekaných důvodů jen slovem, nikoliv obrazem.
Jaké to je v Albánii? Jedním slovem – jiné. Aspoň tady ve Skadaru (albánsky Shkodëru), na severu, odkud coby kamenem dohodil na hranice a i dál, do Černé Hory. Něco mezi Indií a Čínou, kdo v těchto zemích byl, rozumí. To víte, kolegové ze zdejší univerzity z mého přirovnání zrovna nadšení nebyli. Oni jsou Albánci totiž taky velcí patrioti - hrdí na to, že v Evropě žili ještě dříve než Řekové, jako Illyrové. A ještě více hrdi jsou na svůj jazyk, který je, jak mi několikrát opakovali, opravdu unikátní. To mohu potvrdit, protože co do srozumitelnosti si albánština nezadá s čínštinou. Prakticky to vypadá tak, že když Albánci mezi sebou mluví, tak nerozumíte ale opravdu vůbec, vůbec nic. A můžete si ovládat, kolik jazyků chcete.
Patrioti ale asi nebudou všichni, protože ona se nám Albánie pomalu a někdy i docela nápadně vylidňuje. Snem průměrného Albánce je prý dostat práci někde v cizině, nejlépe v Německu, USA, v horším také v Itálii nebo Řecku. Pro dívku není větší štěstí, než se do ciziny provdat. No, což o to, každý svého štěstí strůjcem, ale ono to pak zanechává docela patrné stopy, přesněji řečeno opuštěné domy. Nevím, jestli jsem kde viděla tolik rozestavěných a nedostavěných domů jako tady. To jdete po městě - nalevo oprýskaná fasáda, jak po požáru, a napravo luxusní mnohapatrový pětihvězdičkový hotel. Před vámi otlučená garáž - aspoň to tak vypadá - kde se prodává cosi, co se tváří jako oblečení, a kousek vedle nablýskaná výkladní skříň nového obchodu supermoderního střihu, což tady znamená většinou tureckého. A pravidelně mezi tím holá několikapatrová betonová konstrukce, jen tak si tam trčí. Vyjedete za město, to samé - rozestavěné vily, schody, které nikam nevedou, neomítnutý dům s dveřmi, které evidentně nikdo neotvírá. Nic proti zdejší kultuře (místním to totiž nijak zvláštní nepřijde), ale působí to dost depresivně - a to prý i ty vily, co vypadají jako dostavěné a obyvatelné, jsou z poloviny prázdné, neb jejich majitelé velmi pravděpodobně vydělávají někde v lepší cizině a kdo ví, jestli se kdy vrátí.
Utěšující aspoň je, že oni majitelé nejspíše nejsou oběťmi krevní msty. I když je tady ten pravý kraj na tento dávný středověký zvyk, pěstuje se hlavně v horách. Prý se to aktuálně týká asi sta rodin, prozradila mi kolegyně, co kdysi jako žurnalistka o oněch rodinách psala do novin. Spočívá to v tom, že když někdo někoho zabije (to je přece běžné, to je skoro jak vyčistit si zuby), tak muž z takto postižené rodiny má právo zabít jakéhokoliv muže z té první. Tady ovšem nastává trochu problém, protože muži z té první rodiny se dobrovolně zabít nechat nechtějí, a tak se před mstiteli, což jsou ale v podstatě jen poctiví muži bránící čest své rodiny, schovávají, resp. nevycházejí vůbec z domu, i několik let. A že se to může týkat i dětí, spíše tedy chlapců, tak jim ministerstvo povolilo domácí vyučování. No, je to poněkud zvláštní způsob, jak zavádět alternativní školství, ale jak říkám, jiný kraj, jiný mrav. Nejsem si jistá, jestli do tohoto stále oblíbeného zvyku policie či soudy nějak zasahují, ale prý jsou stejně všichni zkorumpovaní, takže je to asi jedno.
A na závěr něco ze života místních profesorů, vlastně spíše profesorek, protože ženy tu převládají i v přírodních vědách a ve vysokých funkcích jsou také (nemyslím, že by byla Albánie takto genderově vnímavá, spíše to bude tím, že nejschopnější muži jsou už někde jinde). Dnes měli výlet (profesorky a profesoři) do hor. A že můžu jet s nimi. Tak jsem si představovala, že budeme po těch albánských Alpách chodit, co jinak taky dělat na horách, že ano. I boty jsem si pro tuto nenadálou příležitost opatřila, samozřejmě v jednom z příhodných tureckých obchodů. Cha, cha, profesorstvo se skutečně jelo jen projet - asi oslavit první asfaltovou silnici, pár let starou, díky které se do těch hor vůbec dá dostat. A dát si pod horskými velikány pořádnou kávu, slivovici a kus masa v jakési novotou vyhlížející boudě se zataženými igelitovými okny. Ne že by se po těch nádherných dvoutisícovkách šli podívat, oni si v té boudě pustili diskotéku a byli blažení. Něco jako turistika, to jim vůbec nic neříkalo. Musela jsem jim to vysvětlit i s praktickou ukázkou, resp. zamýšlenou praktickou ukázkou, ta už zbyla jen na mě samotnou.
Jelikož se už za chvíli bude ozývat volání z nedaleké znovuobnovené mešity (ač ve tři v noci, nikomu z místních katolíků, pravoslavných, ateistů a nepraktikujících muslimů to, zdá se, vůbec nevadí), přeskakuji mnoho dalších věcí, o nichž by se dalo vyprávět - o zdejších „evropských muslimech“, jak sami sobě říkají, o vzácných fotografiích z poloviny 19. století nebo o muzeu antikomunismu, se zachovanými celami pro politické vězně, které tady ve Skadaru fungovaly až do roku 1992.
No co, že se tady různě povalují odpadky a smetí a mezitím tím vším pobíhají toulaví psi - hlavně si užívat života a "take it easy"!
To vám taky přeji.
P.S. Fota byla, a krásná, pořízená novou digitální zrcadlovkou, ale jen do určité doby. Teď už mým Canonem pravděpodobně fotí někdo ve Vídni. Tam totiž ten Flixbus, v němž jsem viděla foťák naposledy, směřoval.
