Ve dnech připomínání si výročí svobody a demokracie neškodí podívat se do Číny. Člověka tam čeká tisíce různých tváří, doslova i symbolicky. A na jejich strom přání aspoň v duchu přivazuji stužku - vy víte s jakými slovy.
První tvář vám Ťi-nan (Jinan) ukáže ještě v letadle, těsně před přistáním. Přiletět z jihokorejského Soulu do této takřka sedmimiliónové metropole provincie Šan-tung (Shandong) ve východní Číně totiž nese s sebou jisté riziko – patrně byste do lidové republiky mohli zanést nejen nějakou zákeřnou kapitalistickou chorobu, ale zřejmě i svobodomyslnějšího ducha - všichni cestující jsou tak povinni nechat si ještě v letadle změřit teplotu a poté projít pečlivou pasovou kontrolou. Když muž ve stejnokroji trval na tom, že si mě vyfotí jednou zepředu, pak trochu zboku a zase zepředu, dále že pořídí videovou dokumentaci a pro jistotu ještě ofotí můj pas, maně jsem se přistihla, že se snažím vykouzlit na tváři ten nejpřirozenější přátelský úsměv: co kdyby i tady, na tomto relativně malém letišti chtěli z mikroprojevů lidské mimiky zjišťovat vztah cestujících k vládnoucímu režimu?
Hotel, kde jste spolu s dalšími cizinci ubytováni, se nejen tváří, ale skutečně i je velmi luxusní. V hotelové hale zní neustále klavír vyhrávající automaticky vám známé klasiky vážné hudby, do toho tryská fontánka se svěží vodou, občas zakřičí vzácní pestrobarevní ptáci, které v hotelové hale spolu s rybičkami chovají. Hudba vás doprovází i na hotelových chodbách, tentokráte pravá čínská, a usmívající se pokojské odpovídají s bezmeznou trpělivostí na vaše pokusy o čínské ni-hao (dobrý den). Nechci se rozepisovat opět o záchodcích, ovšem ten v mém pokoji měl tolik tlačítek, že se na něco takového, co připomíná malou raketu, bojíte skoro sednout, a posvítit si malou lampičkou uvnitř, to už se neodvážíte vůbec. Pokud vás unaví pokoj, můžete se kochat klidem čínské zahrady uvnitř hotelu. Každý den je k dispozici balená voda, na snídani bufet s tolika druhy čínských jídel, že to nestačíte ani obejít, natož aspoň od všeho ochutnat. Jen ten rudý karafiát jako pozornost si hotel mohl odpustit, ale co jiného se dalo tady v Číně čekat, že ano.
A pak vyrazíte do ulic, trochu dál, do centra. To je úplně jiná tvář. Auta v osmi pruzích jedním směrem, plno skútrů, elektrických kol, různých kár, vozíků, neustálé troubení, předjíždění zprava i zleva, chodec tu nemá absolutně šanci. Proto tu nejspíše u semaforů hlídkují policajti a snaží se dát provozu aspoň trochu bonton - většinou jim však stejně někdo unikne.
A ten vzdoušek - to si tedy podýcháte - Jinan je jedno z deseti nejvíce znečištěných měst na světě (asi nepřekvapí, že sedm z těch deseti měst se nachází v Číně), takže v centru měl člověk pocit, že právě došlo k havárii v imaginární blízké chemičce. Pro lékaře v hotelu, když jsme po něm žádali roušky jako ochranu, bylo však vše ok, vzduch je přece čistý, pravil, nic vám nehrozí. Jaké to musí být, když vzduch čistý není! V centru se kupí otřískané neopravované domy, všude se táhne dlouhé elektrické vedení a v usmolených temných krámcích na tradičním tržišti nabízí místní své produkty. Nedoporučuji ovšem kupovat burské oříšky - zmlsaný Evropan předpokládá, že se bude jednat o tytéž oříšky, jako zná z domu, ovšem chyba lávky! Na tržišti se prodávají buráky syrové a v hotelu si je na pokoji bohužel ani nenapaříte (jak jsem to viděla při hotelové snídani), ani neopražíte. Bez toho se vůbec nedají jíst. Ovšem vše je opravdu za pakatel.
Mnoho tváří potkáte v parku Baotu. To je jedna ze zdejších pamětihodností, přímo v centru. Návštěvníků tam bylo opravdu hodně, ovšem prakticky vše Číňané. Čekali, až vytryskne pramen Baotu, snad vůbec nejznámější v celé Číně, co ho prý obdivovali čínští císaři už před tisíci a tisíci lety. Voda z pramene se rozlévá v postupných kaskádách a to je příležitost pro děti, které se v malých jezírkách a potůčcích s radostí máchají. Ve městě se podobných pramenů nachází několik desítek, což je v Číně opravdu unikát, takže se Ťi-nanu také říká Město pramenů. Patrně nejžádanější je pramen Černý tygr, podle kamenných hlav tygrů, z nichž voda vytryskuje. Místní obyvatelé si k pramenu chodí jak ke studánce – jelikož se přímo k němu nedostanou, spouštějí shora do nádržky pod chrlící hlavy nejrůznější kanystry, láhve, ale také třeba čajové konvice. Voda patrně místním velmi chutná, pramen byl doslova obležen, mně osobně však voda připomínala černý dehet (nicméně jsem se na toho dobrého muže, co mi dal ze své konvice ochutnat, nepřestávala přátelsky usmívat). Každopádně pokud si dáte v restauraci obyčejnou vodu, nalijí vám ji teplou. Prý je to důkaz, že voda byla převařená – studenou by totiž nikdo kvůli potenciálním bakteriím nechtěl.
O jezeru Daming, další vyhledávané památce, se zmiňovat nebudu, místo toho vás zavedu nahoru, a to rovnou na horu. Jsou tam další tváře a je jich prý tisíc - vytesané, ležící, stojící. Začalo to v 6. století, kdy byl postaven chrám a ty sochy se začaly do svahů hory tesat. Jestli si myslíte, že jde o sochy Konfucia, tak typického pro Čínu, tak jste na omylu. Budha! Prý se v této době zrovna do Ťi-nanu dostal budhismus a začalo se s velkolepým tesáním. Té hoře se proto říká Hora Tisíce Budhů. Mnoho z těch Budhů ale nepřežilo kulturní revoluci, což samozřejmě neznamená, že by se od té doby neudělaly sochy nové. A Číňané je tam dosud chodí obdivovat.
A ještě si na tu horu chodí pro něco. Říkáte si, co to je, ta spousta stromů omotaných a obvázaných červenými stužkami. Je jich tu, na Hoře Budhů, celá alej. Některé stužky jsou i popsány. Je to tak, kulturní revoluci se opravdu nepodařilo udělat z Číňanů ateisty. Stále věří – třeba těmto červeným stužkám, které symbolizují přání, jež se jim po uvázání stužky na strom splní. Červená pro Číňany symbolizuje štěstí a radost, a tak je jí tu všude plno.
Přivažme tedy symbolicky stužku s přáním - vy víte jakým - a poohlédněme se po okolí. Nedaleko se nachází rodné město Konfucia - Čchü-fu (Qu-fu). Co znamená Konfucius v současné Číně? To si možná povíme příště.
Fotografie byly pořízeny autorkou článku.
