Čím zaujme Berlín návštěvníka na první pohled? O dějinách na ulici, berlínské zdi i pandách z Číny. Reportáž ze zahraniční cesty, vážně i méně vážně, spíše slovem než obrazem.
Berlín patrně nepatří k preferovaným destinacím Čechů, aspoň za těch necelých pět dní tady jsme od kolemjdoucích češtinu ani nezaslechly, ale kdo sem zajede, ten rozhodně nebude litovat. Stačí totiž projít centrem, pročíst si všudypřítomné panely informující o té či oné památce, místu či kousku zdi a hned tu máme moderní dějiny jako na dlani. Místo výuky 20. století ve školách bych děti (i učitelky a učitele) posílala na exkurze do Berlína! To by pak bylo všem jasné, o čem byl nacismus, holokaust i komunismus. To vše, i spoustu dalšího, si totiž Berlín neúnavně a neustále připomíná, nelze si toho nevšimnout, nelze to ignorovat.
Pokud by se vybírala metropole, která by měla dostat titul města paměti, tak bych určitě hlasovala pro Berlín. I revolučním bouřím na jaře 1848, u nás polozapomenutým a poněkud zprofanovaným, je před Braniborskou bránou věnován velký panel s dobovými vyobrazeními a výkladem ve čtyřech jazycích (němčině, angličtině, francouzštině a ruštině).
A což pak nacismus a komunismus! V centru na ně narazíte takřka na každém kroku. Navíc to Berlín umí. To nejdůležitější je venku, na ulici, vypsáno či vyfotografováno na velkých panelech či na obrovských plakátech, které jsou přilepené třeba na zeď, takže vše je volně přístupné a zadarmo. Nepotřebujete ani průvodce, ani google, vše podstatné se dozvíte přímo z ulice.
Minout nemůžete například několik tisíc obrovských betonových kvádrů, což je relativně nový památník všem zavražděným evropským židům. O vnitřní expozici vám nic bližšího nenapíšu, protože z fronty na vstup nás s dcerkou laskavě vyexpedovali, že památník je vhodný pro děti od 14 let. Asi ví proč, i samotné bloudění mezi těmi obrovitánskými kusy holého betonu vyvolávalo pocity stísněnosti a beznaděje. Kdo si chce užít trochu pesimismu, může si tam bloudit do aleluja, tato venkovní část památníku nemá zavírací hodiny. Vstup zdarma byl též do muzea o nacismu nazvaného Topografie teroru, mimo jiné se jednalo opět o obrovské venkovní panely s dobovými fotografiemi a popisy. Skvěle uděláno a vystaveno.
Čím ale žije turistický Berlín nejvíce, to je vzpomínání na dobu komunistického režimu. I na turistické mapě vidíte tlustou červenou čáru bývalé berlínské zdi, jejíž zbytky tu a tam ještě ve městě potkáte jako věčné memento. Ještě že tu zeď rozebrali, protože jinak nevím, co by v Berlíně prodávali jako suvenýry. Kousek pomalované zdi je totiž obligatorní suvenýr, pěkně v celofánu zabalený, v lepším případě doprovozený certifikátem, že se jedná opravdu o originální zeď. Ani nevím, které zdi jdou na odbyt lépe, jestli s certifikátem nebo bez. Jak jistě uznáte, je to výjimečný pocit vlastnit kus betonu, který tvořil dějiny. A pokud se vám nechce do betonu, jistě nepohrdnete trabantem–autíčkem v různých velikostech. Zvlášť nostalgicky založení jedinci si mohou v Berlíně trabant i zapůjčit na projížďku, jen nevím, jestli jízda není omezena pouze na východní Berlín.
Každopádně patrně největší turistickou atrakcí je Checkpoint Charlie. Jedná se o jeden z důležitých hraničních přechodů v době rozděleného Berlína. Až tam zavedete školáky (ty, co se vykašlou na učebnice, protože se chtějí o minulosti skutečně něco dozvědět), budou se moct s hlídkujícím americkým vojákem i vyfotit. Taky mi chvilku trvalo, než jsem to pochopila (tu turistickou show). Ale do paměti se to vryje. Dosud je tam obrovská cedule s nápisem „You are leaving the American sector“ (nebo You are entering the American sector, podle toho, z které části Berlína přijíždíte), strážní budka a obranné (či útočné?) pytle s pískem.
Školáky je třeba vzít do Muzea DDR, což je muzeum o každodenním životě za komunistického režimu. Ono se inzeruje, že je to pro děti, protože si mohou vše osahat, vše vyzkoušet a je to hodně interaktivní, ale dle nadšení dcerky soudím, že si to postavili dospělí pro sebe, aby mohli nostalgicky vzpomínat na své vlastní dětství. Dnešní děti už ukázka z Mrazíka neosloví, ani fanfáry z Ein Kessel Buntes. A chudě zařízené místnosti s mdlým osvětlením a barevnými tapetami, včetně obýváku se sektorovým nábytkem, kterému vévodí vypouklá televize, už vůbec ne.
Možná že ta dějepisná exkurze se školáky do Berlína nakonec ukáže, že to, co děti zajímá, není vlastně minulost, ale budoucnost. Taková, jaká se představuje třeba v Domě Evropy, kde mohou návštěvníci zasednout za stejné stoly jako poslanci Evropské Unie a přepínat zvuk pouštěných filmů o EU a jejím fungování do všech jazyků EU, včetně češtiny. Koneckonců, někde u Reichstagu, budovy parlamentu, to bylo napsáno jasně: V Berlíně se neptáme, odkud přicházíš, ale kam míříš. A jsme tu proto, abychom ti k tvému cíli pomohli.
A když jsme u politiky a budoucnosti, musím se pochlubit, že jsme viděli Angelu Merkelovou. Sice jen na videu a navíc v ZOO, ale těšilo nás, že tak významná osoba sdílí podobně jako my, obyčejní smrtelníci, radost z pandy. Postavili pro ni celý nový pavilón (pro tu pandu, ne pro Merkelovou) a dali jí do letadla hodně bambusu, aby měla po cestě z Číny co jíst (ta panda, ne Merkelová). Je to chlouba místní ZOO (nakonec možná i ta Merkelová, asi není moc ZOO, kde by kvůli pandám pronášeli slavnostní řeči kancléři a premiéři).
A co ještě říct o Berlíně? Může se vám stát, že půjdete po chodníku a zezadu do vás najednou někdo nabourá. To bylo kolo, protože jste si nevšimli, že jdete po cyklistické stezce. Ty jsou jen málo barevně odlišeny od části chodníku pro pěší a málokdy mají namalovaný symbol kola, s tímto si Berlíňané hlavu moc nelámou. Překvapivě se v Berlíně docela dost na kole jezdí. Dokonce i na Lipské třídě, kterou lemují výstavní pětadvacetiposchoďové paneláky z éry DDR a která je jednou z hlavních tepen města, potkáte cyklisty.
Pokud byste se se školáky chystali do Berlína skutečně vypravit, doporučuji až od září 2019. Má se totiž otvírat Futurium, Dům budoucnosti. A to je to, kam Berlín směřuje – od poznání a akceptace (nelehké) minulosti k představě budoucnosti. Ideální kombinace, kterou nelze než doporučit.
Fotografie byly pořízeny autorkou článku.
