Kde se na (některou) minulost nevzpomíná - důvěrná reportáž z Madridu

Čím se liší Madrid od Berlína? Pár postřehů o městském centru, prohlídkách města zadarmo i historické paměti španělské občanské války. Reportáž ze zahraniční cesty, vážně i méně vážně, spíše slovem než obrazem. 

Na začátek pár řádků o samostatném cestování do neznámých metropolí. Takhle si cestovat do ciziny není vůbec špatné, ale přináší to i jisté horké chvilky – jedete někam, kde vás nikdo nečeká a musíte se postarat sami, abyste našli své ubytování a vůbec se bez mapy zorientovali. A nedej bože abyste zapomněli či si špatně poznačili přístupový kód k vašemu bytu (rezervovanému přes booking.com). Klíče totiž pomalu přenechávají místo neosobním kódům, a to je pak velké napětí, když ťukáte poznačený kód a dveře se vůbec neotvírají. A vy jste uprostřed neznámého velkoměsta, večer, sami, bez mobilu a jen s vaším kufrem. Dvojice opodál na ulici sedících postarších Španělů také evidentně neví, jak ty dveře otevřít, takže jediné, co můžete, je procvičovat si s nimi vaši španělštinu. To také nepřidá k dobré náladě, protože zjistíte, že vaše ne kdovíjak rozvinutá španělština je ještě horší, než jste si mysleli. Nebudu napínat, nakonec vše dobře dopadlo, stačilo jen ke kódu zmáčknout další tlačítko se zvonkem. Španělština ovšem, jak se později ukázalo, zůstala stejně málo rozvinutá. Asi jsem měla procvičovat víc, ale uznáte, že byť bývalo večer velmi hezky, nejde trávit celé noci s postaršími Španěly.

Pojďme k Madridu. Na rozdíl od Berlína se zde paměť moc nepěstuje, takže o historii se nedozvíte z ulice nic. Najít nějakou památku dá taky docela práci, značení jako v Berlíně na každém kroku tu moc není. Nejezdí se na kole, ale na motorkách (pro znalce na skútrech). Je tu více odpadků - třeba slavné náměstí del Sol se sochou medvěda-symbolem Madridu, odkud se počítají vzdálenosti v celém Španělsku, bylo ráno odpadky docela dost poznamenáno.

Na druhé straně více potkáváte hudbu. Nemyslím flamenco, z toho jsem viděla jen šaty v různých velikostech prodávající se na každém kroku, ale ty, kteří se snaží hudební produkcí něco málo si přivydělat. U Královského paláce, v metru, na Gran Vía se vyhrává vše možné i nemožné, za vydatné podpory reprodukované hudby. Vlastně mnohdy je to naopak. Zní reprodukovaná hudba a potřební občas přidají něco vlastního. „Indiány“ s nefalšovanou latinskoamerickou hudbou jsem potkala jen dvakrát.

A taky se tu patrně více krade – kolegyně z Finska přišla o smartphone poté, co si pořídila foto u muzea Prado, najednou prostě v její tašce nebyl. Komusi byla zase odcizena peněženka hned na letišti. Podobně jako je Berlín zamořen dozajista nefalšovanými úlomky berlínské zdi, je centrum Madridu plné obchodů s botami, samozřejmě vše ve slevě. No dovedete si představit, kolik to po té slevě stálo. Ani jsem se nemusela moc přemlouvat, abych odolala. Příznivci fotbalu budou patrně podobně polapeni pravověrnými obchůdky Realu Madrid. Tam se můžete vyřádit a pořídit si ledacos se značkou RMFC od triček, kšiltovek, šál přes míče a odznáčky až k termoskám a lahvím na pití. Doporučuji lahve, když je 40 stupňů, tak se to vyplatí.

Ještě vám musím říct, jak jsem naletěla. Prý prohlídka města zdarma, na tři hodiny. To mě mohlo napadnout hned, že to nebude jen tak. A taková krásná představa to byla - že projdeme celé město, od Plaza Mayor a Královského paláce s katedrálou přes Gran Vía, nejznámější to třídu v Madridu s velkolepými budovami ve stylu secese, až k muzeím jako Prado, kde se nemůžete odtrhnout od obrazů, co malovali Goya, El Greco nebo Velázquez. Prohlídka však byla „free“ jen v tom, že záviselo pouze na vás, kolik danému průvodci či průvodkyni zaplatíte. Že je ovšem třeba zaplatit, nenechala naše průvodkyně původem z Manchesteru (to víte, nejlépe se o Madridu dozvíte od místních) nikoho na pochybách. A když jsme se po hodině a půl pohybovali stále v okruhu 100 metrů a povídali si o tom, kde se dá v Madridu koupit nejlepší čokoláda a kde se dá sednout do restaurace, vzala jsem pěkně po česku roha, byť ta restaurace byla prý nejstarší na světě. Snad vám bude k užitku aspoň jeden z hlavních poznatků získaných z této "free tour", totiž že není radno sedat si do kaváren na Plaza Mayor, protože jen pivo tam prý stojí asi 25 EUR (a byty se tam prý prodávají v řádu miliónů EUR).

A teď k historické paměti. Zatímco v Berlíně se docela zdařile vypořádali s nechtěnou minulostí, v Madridu, potažmo v celém Španělsku, dosud neví, jak vzpomínat na španělskou občanskou válku (1936-1939), resp. koho a jak oslavovat či naopak zase raději nepřipomínat. To víte, příznivcům jedné strany by se oslavování druhé strany nemuselo líbit. Proto snad v celém Španělsku není jediné muzeum občanské války. Taky se nás to týká – posílali jsme nejen interbrigadisty, ale i zbraně, jak potvrdil člověk, co nás po bývalém bojišti v areálu místní univerzity provázel. Dodávala patrně firma z Prahy, aspoň tak to stálo na těch zbraních. Dosud jsou univerzitní budovy poznamenány stopami kulek po vypálených střelách, linie mezi republikány a nacionalisty (frankisty či pro jiné fašisty) vedla těsně kolem budovy filozofické fakulty. Prý se od té doby traduje, že dizertační práce musí mít aspoň 350 stran, to je totiž tloušťka, kterou už vypálená kulka nepřekoná. Dávaly je totiž do oken jako barikády (ty knihy), nezřídka nepřátelské strany od sebe oddělovalo jen pár desítek metrů.

Ještě kontroverznější je památník generála Franka v Údolí padlých. Demokratickými režimy odsuzován, ve Španělsku však mnohými oslavován. O tom si ale musíte přečíst někde jinde, tam mě už španělské stopy nezavedly. A jaké poučení z toho všeho plyne? Snad abychom na cestách uměli dobře odhadnout, která strana je ta správná.

Fotografie byly pořízeny autorkou článku.