Vyfotit si svatbu v Indii, to se vám nestane každý den. A že se při tom člověk nestačí divit. Je to něco úplně jiného než svatba u nás. Tak třeba si tam snoubenci mačkají na čele něco, co vám nápadně připomíná žvýkačku...
Na svatbu jsem narazila hned svůj první den v Indii. Bylo to v Hyderabadu a jen pro pořádek konstatuji, že před více než patnácti lety. Tehdy ale blog na iDnes.cz ještě neexistoval… Zkrátka procházím se u hotelu v zahradě a najednou vidím, že jdou muzikanti a průvod svatebčanů. Á, moderní svatba, říkám si, hotelová, kdepak hinduistický chrám. Byla to celkem skromná svatba. Usadili se v zahradě na nachystané židle u improvizovaného altánku. Muzikanti v bílém, družičky v nádherných pestrobarevných sárích. A já s foťákem v ruce. Ne, nefotila jsem tajně, normálně jsem se zeptala a bylo mi to dovoleno.
Ženicha jsem identifikovala podle květinového věnce kolem krku. Později jsem vyčetla, že takový ženich tradičně přijíždí na slonovi. Náš ženich šel ale pěšky za doprovodu ostatních. Umývali mu nohy, resp. mazali mu je jakousi mazlavou žlutou tekutinou. Ženich sám vypadal, omlouvám se, jako zfetovaný. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že ho k té svatbě snad donutili… S odstupem ale konstatuji, že se patrně jednalo o mně neznámý hinduistický rituál, možná něco jako očištění a příprava na nový život.
Nevěsta byla překrásná. Vešla na zahradu v doprovodu družiček se svíčkami. Ona sama nesla něco, co jsem identifikovala jako kokosový ořech. Ten je symbolem hojnosti a elixírem života. Nevěsta pocházela určitě z bohatší rodiny, čemuž nasvědčovalo krásné, možná i zlatem vyšívané sárí, závoj, nádherná čelenka, šperk na čele, a dokonce šperk v nose. V uších bohatě zdobené náušnice, na krku několik nápadných náhrdelníků, na předloktích sady zlatých náramků.
Když si budete číst o indické svatbě, určitě narazíte na rituál Mehndi – malování hennou. I naše nevěsta měla ruce a nohy bohatě pomalované ornamenty, jak je vidět na některých fotografiích. Prý symbolizují lásku. Typické jsou také červené šaty pro nevěstu, to souvisí s bohyní Durgou. Kdepak bílé šaty, to se hodí leda tak na pohřeb. Čím barevnější sárí, tím lepší.
Svastiky na kokosu jsem si všimla až na fotkách. Nejdřív jsem se pořádně lekla. Čeho jsem se to účastnila? Ale klid. Svastika se v některých náboženstvích používá již tisíce let a mimo jiné symbolizuje štěstí a prosperitu.
Ženich není najednou v tmavém obleku, ale v tradičním bílém svatebním oděvu, na hlavě má turban. Drží se spolu s nevěstou za čela a mačkají si tam cosi velmi podobného žvýkačce. Když jsem se na tento rituál ptala později jednoho Inda, odpověděl, že neví, co to znamená. Že v Indii je tolik různých svatebních zvyklostí, kolik je tam místních kultur. On sám je z Dillí a tady v Hyderabadu se cítí jako cizinec. Mluví jinak než místní, nerozumí jim a oni jemu. Není lehké porozumět různorodým svatebním rituálům...
Obřad trvá dlouho. Odříkávají se modlitby, možná se čtou védy, těžko říct. Zní bubny a píšťaly. A už se obřad chýlí k závěru. Místo našeho tradičního polibku si však ženich s nevěstou začnou šlapat po nohách, bosých samozřejmě. Je to takové lehoučké šlapání, spíše dotýkání se. To má symbolizovat respekt, úctu i pokoru.
A to je vše. Indická svatba je plná rituálů, které jsou pro nás jen nesnadno srozumitelné. Snad se mi podařilo je aspoň trochu přiblížit.
Fota byla pořízena autorkou článku
