O tom, jak se člověk připravuje na cestu do města zločinu. Jak o Riu píší průvodci a jaké to tam je na základě vlastních zkušeností. O žabkách, taxících, policejních autech, metru i autobusech. A rada na závěr.
Jet do Ria, to není jen tak. To si nemůžete jen tak sbalit kufr a adieu. Jedete přece do Ria, města zločinu. To se dočtete v každém průvodci po Riu – co? Že v tomto městě budete dozajista okradeni, ne-li ještě něco horšího, pokud: 1) necháte k sobě přiblížit cizí lidi na letišti, 2) vytáhnete na ulici z kapsy mobil nebo foťák, 3) budete chodit venku po setmění (což je v nynější zimě přibližně od 17.30), 4) se příblížite k favele, slumům pro chudé, které jsou ovládány drogovými gangy a kde policie nic nezmůže, 5) budete vůbec chodit po ulici, protože zdání klame a okrást vás mohou i na rušné ulici plné lidí uprostřed bílého dne. Řeknu vám, není to dobrý pocit, když jedete do Ria a tohle všechno víte. Přece jen ale nehodláte jezdit po Riu výlučně taxíkem, což je běžný způsob dopravy pro turisty, a sem tam nějakou fotečku byste také rádi na ulici pořídili.
A tak se dáte do shánění vybavení hodné tajné mise Jamese Bonda. Pásek, který zvenku vypadá úplně obyčejně, ale dovnitř se dají srolovat bankovky; neviditelná ledvinka pod oblečení, do níž se dá s trochou trpělivost nacpat i mobil a když budete mít svetr, tak si potenciální lupiči snad ničeho nevšimnou. Klidu vám ale nepřidá informace, že vaše ubytování v soukromí se nachází asi 10 minut pěšky od favely, následkem čehož pak přemítáte, jestli může kulka z přestřelky dolétnout až k vám, protože tak to ve favelách prostě chodí.
Abyste zmátli nepřítele, vydáváte se za jednu z cariocas, jak si říkají obyvatelé Ria. 20minutovou pěší vzdálenost od místa konání mezinárodní konference překonáte v riflích/alternativně v šortkách, v nevýrazném tričku a žabkách alias vietnamkách. Žabky nosí všichni cariocas, mladí, staří, muži, ženy, takže pokud chcete vypadat jako cariocas, doporučuji koupit, nejlevnější jsem viděla za 15 reálů (asi 75 Kč). Nutný dress-code pak vyřešíte převlekem na konferenčním WC (o WC v Riu třeba jindy). První den si oddechnete, když dorazíte na svůj pokoj před setměním a radujete se ze svého hrdinství, totiž pořízení fotek z bezpečí supermarketu nebo nedaleko od policejního auta. Ty stojí s blikajícím majáčkem v Zoně Sul prakticky na každém rohu anebo jsou tam vojáci nebo aspoň security z nejblišího obchodu.
Druhý den zahodíte pásek a kašlete na převlek. Kupodivu se nic neděje. Co navíc – oni tam na ulici mají vytažené mobily a mluví do nich! Když fotíte západ slunce na pláži Ipanema (stejně krásné jako známější Copacabana), kupodivu se k vám neřítí dvojice ma motorce, aby vám obratným chvatem vytrhla mobil z ruky a zmizela s ním v dáli.
Třetí den kašlete na tmu. Ulice podél pláže Botafogo je plná lidí i kolem deváté večer a obchody včetně luxusního Praia Shopping otevřené. V části zvané Centro je to horší, u přístaviště trajektu nocují desítky bezdomovců; ulice, z nichž jen některé připomínají zašlou koloniální slávu Ria, jsou jako vybydlené a rychle spěcháte od nové olympijské promenády podél Atlantiku (prý to bylo hrozné semeniště různých živlů, ale kvůli olympiádě to dali do cajku a teď je to krásná procházka) k nejbližší stanici metra. Metro je ráj – reprodukovaná hudba ve stanicích, wifi k dispozici, v pracovních dnech ráno a večer vagón pro ženy (jistě chápete proč) a v metru snad všichni na mobilu! Nezdá se, že by někoho zneklidňovalo, že nemá mobil schovaný v kapse.
Prubířským kamenem je jízda autobusem. „To prostě nastoupí člověk se samopalem a vybere peníze,“ oznamuje kolegyně, říkal to známý, který v Riu žil. „To je prostě Rio.“ „Autobusem rozhodně nejezdit“. Kdo ale nejel autobusem, ten nebyl v Riu. Jezdí jich tady hodně, na zastávky přijíždějí jeden za druhým. Drobným problémem je, že nemají pravidelný jízdní řád a ještě větším, jak říkal jeden carioca, že „nikdy člověk neví, kde skončí“. Je pravda, že u Botanické zahrady jsem marně mačkala čudlík u dveří, bylo třeba zatahat za provázek u stropu, kterýmžto se dává signál řidiči, aby otevřel dveře.
Poslední den. Zahazuji všechnu bondovskou výbavu a fotím kdekoliv ostošest. Nic, ale vůbec nic se neděje. Abych to zkrátila - až pojedete do Ria a budete v Zoně Sul, kde se nachází vše, co je třeba vidět, vězte, že nejdůležitější pro vás není vymyslet, jak to tam přežít, ale jak se naučit brazilskou portugalštinu. Cariocas jsou velmi milí, ochotní, popovídat si s nimi ale můžete jen portugalsky, s jinými jazyky včetně angličtiny moc neuspějete.
A ty kulky ve favele? Možná příště.
Fotografie byly pořízeny autorkou článku.
