Dveře otvírejme vždy v pravý čas! aneb předsilvestrovské přání do nového roku

Jednou v supermoderním Inter City Expressu na německém území se mi stala jedna nenadálá, nečekaná věc. Ale i to patří k cestování. Fota jsem pochopitelně pořídit nemohla a doufám, že je nepořizovali ani svědkové této příhody.

Nemohu říct, kde přesně se to stalo, neb Inter City Express je opravdu expres, navíc s veškerým komfortem. No a kvůli tomu komfortu se mi to vlastně stalo. Říkáte si, v takovém luxusním prostředí jste v naprostém bezpečí: víte, kolik je hodin, jaká bude další stanice a taky vám připomínají, že při výstupu nemáte zapomenout na zavazadla. Ale chyba lávky. Tedy jak bych vám to řekla. Je to totiž taková choulostivá, velice choulostivá věc. Takže jen pro vás. A nikomu ani muk! Zkrátka - no já to řeknu - přepadl mě v tom vlaku na záchodě chlap! V nejlepších letech. S knírem. V uniformě!

Já dělala, co mohla, fakt, nejradši bych se propadla, zmizela. Takhle inflagranti, v pozici skrčence. A nejhorší je, že jsem ho sama přivolala. Když já si to tlačítko vážně spletla. To splachovací bylo hned vedle. Najednou se ty dveře, ba co dím, přímo vrata (ono to totiž bylo WC pro vozíčkáře, aspoň dva najednou) otevřely a vpadl tam ON! A co já teď? Zachovat polohu skrčence nebo se pokusit vztyčit s hrdým výrazem vysokoškolské pedagožky? A on ne že by aspoň předstíral rozpaky. Začal mi s německou důkladností vysvětlovat, že jsem stiskla tlačítko SOS a že když to takhle bliká, musí se zmáčknout tohle a pak tamto. Jeho proslov trval přinejmenším půl hodiny, já pořád někde mezi skrčencem a vysokoškolskou pedagožkou. Kolem vesele procházeli lidi, z okna vlaku vedle taky zírali, fakt paráda.

Pak zmizel. Než se ale ty dveře zase zavřely, uplynula aspoň další půlhodina, během které se mi tam pokoušela vetřít jakási nic netušící paní. No VELKÁ SRANDA. Konečně jsem doklopýtala na své sedadlo a zabořila tvář do podlahy. S vědomím, že to musel vidět celý vagón a teď na mě všichni s pohrdavým výrazem bezostyšně koukají, jsem prožívala nervový šok. Dovedete si představit, jak se mi ulevilo, když jsem konečně mohla vystoupit.

A poučení, které z toho plyne? Dveře se dají otvírat kdykoliv, ale nejlepší bude otvírat je vždy v ten pravý čas. Zkrátka, když je člověk připraven. Možná by to mohlo být dobré předsevzetí do nového roku. Pro mě i pro vás!