Ono překvapení čeká hlavně na našince-ateistu. Nejen na Filipínách se žije s církví a vírou. I když... Vzpomínka na Filipíny, na bibli v hotelovém pokoji, univerzitní studentky v bílém i na večeři s živým misionářem.
Představte si, že vejdete v hotelu do svého pokoje a první věc, která upoutá vaši pozornost, je bible. Položena ležérně na nočním stolku, vedle ní Daily Bread. Tento „denní chléb“ samozřejmě nemá nic co dělat s fyzickou přítomností nějakého jídla, jde o úryvky z bible na každý den. Nenápadně otevřen zrovna na stránce s dnešním datem. Úryvky doplňuje poučení, jak se máte chovat a co máte dělat. Hotel nepatří žádné fanatické sektě, vlastníkem je Filipínec, přesněji řečeno Číňano-Filipínec.
Anebo jdete takhle v neděli večer kolem katedrály. Těch lidí kolem, říkáte si, co se tam tak zajímavého děje. A oni se už nevešli na obyčejnou večerní mši do katedrály. A to prý je praktikujících katolíků docela málo.
Ale kdyby jenom to. Je libo nakouknout do jedné z univerzit v téměř dvoumiliónové Manile? Studenti v bílých košilích a černých kalhotách, studentky v bílých halenečkách a bílých sukénkách a na chodbách obrovitánské obrazy na můj vkus velmi svérázných náboženských výjevů. Nedovedu si představit, že by podobnou školní uniformu a podobnou výzdobu přijali na jakékoliv univerzitě u nás. Ale na nejstaří univerzitě v této části Asie, Santo Tomas, která samozřejmě patří katolické církvi, je to naprosto normální. Je to tak trochu záruka kvality. Ty nejlepší univerzity na Filipínách jsou totiž soukromé a patří církevním řádům - jezuitům, dominikánům či blíže neurčeným křesťanským bratrům. Od studentů se aspoň na té univerzitě, o které to vím jistě, očekává, že s vírou budou i souznít – třeba tím, že se pravidelně zúčastní bohoslužeb v univerzitní kapli.
Jak jistě tušíte, jde o španělské dědictví, o jehož šíření se od 16. století zasloužili spolu se španělskými conquistadory misionáři. Ale jestli si myslíte, že misionáři patří minulosti, tak to jste tedy na omylu. Ani desítky let americké kolonizace v první polovině 20. století toto dědictví nepřerušily. Katolickou víru ale nešířili jen Španělé. Náš misionář byl původem z Belgie. Žil spolu s dalšími misionáři ve své malé komunitce ve městě Baguio (Baguio je na severu v Kordillerách), společně snídali, obědvali, večeřeli. Na jednu z večeří jsem byla pozvána. Polévka, trochu chleba, zelenina v množství méně než malém, bála jsem si vzít více než dvě kolečka rajčete, aby se dostalo na všechny. Všichni misionáři samozřejmě svobodní, oddaní své věci. Asi mají být na co hrdí. V Baguio založili střední školu, pak univerzitu, která má dnes přes 20 000 studentů a je jednou z nejlepších na celých Filipínách. Náš misionář byl zrovna jejím prezidentem (neboli rektorem). Na prezidenta mohla být ta večeře bohatší, ale co už.
A nakonec nám známé jeepny a autobusy. Prakticky nebyl k vidění povoz, který by o Filipínách jako o katolické zemi nesvědčil. Řidiči mají na předním skle zavěšené růžence, vylepené svaté obrázky, popřípadě nápisy jako „God bless our trip“ (Bože, požehnej naší cestě). Nevím, jestli je to těmi obrázky, ale nehod je prý na Filipínách docela málo.
A co ještě říct k víře? Snad, jestli Filipínci deseti přikázáními opravdu žijí. No nevím. V Manile jsou oddělené zdmi a ploty části pro bohaté, chudí mají své slumy. Tzv. lepší lidé prý ani nechodí pěšky. Zato milenky mají, to prý jo, říkal nám průvodce na procházce po Manile. Jako katolíci se sice nerozvádí, ale že to bývá, dokonce celé druhé rodiny.
A pak si vyberte.
Fotografie byly pořízeny autorkou článku
