Běž domu Ivane.... A všechny Paroubky vem s sebou.

Celou noc dnes hltám vysílání České televize a nemohu se od toho odtrhnout. Asi bych měl zítra i trochu pracovat, ale jak vidím, asi to moc neklapne.....

zdroj: kojot.bloguje.cz

Tak dnes je to už čtyřicet let. Čtyřicet let od doby, kdy jsem ráno jako osmiletý kluk otevřel oči a máma mi starostlivě říkala: "Jdu koupit něco k jídlu, Honzíku nikam nechoď, za chvíli se vrátím." Byl jsem rozespalý a nic jsem nechápal. Tvářila se tak nějak divně. Proč bych měl někam chodit? Zaklaply dveře a nejspíš jsem ještě na chvíli usnul. Když jsem nakonec vstal, máma ještě nebyla doma. Jen tak v pyžamu jsem vyšel na terasu, abych se podíval, jestli už nejde. Park před domem byl plný tanků s bílým pruhem, rozrytá tráva, desítky vojáků se samopaly... Netušil jsem, co se děje. Jako snad každý malý kluk jsem měl vojáky rád. Tak jsem jim zamával.......... 

Mámě vypadly tašky z ruky a myslím, že do třetího patra nikdy předtím tak rychle nevyběhla. Po Praze se už střílelo.... "Sověti nás okupují, na terasu nesmíš, mohli by Tě zastřelit". Nechápal jsem už vůbec nic. Stejní vojáci, jací nás podle nadšeného vyprávění mé babičky osvobodili? Osmiletému klukovi to trvalo dlouho, než to všechno alespoň trochu pochopil. Ze Sovětů najednou byli hnusní Rusáci, které svorně nenáviděl celý národ. Rodiče, kteří za to stáli, přestali před dětmi používat přetvářku a začali jim říkat, jak se věci skutečně mají. A ti mí za to stáli... 

Doba, která následovala, předurčila moji trvalou nenávist ke všemu socialistickému, či komunistickému. S tátou jsem pravidelně chodil do tzv. plovoucí sauny na Žofíně, kde se u věčně přiopilého a skvělého saunaře pana Holka scházela spousta zajímavých lidí. Ze všeho nejvíce pamatuji na pana Matušku a jeho Kamarády táborových ohňů. Potichu jsem tam cucal kofolu a poslouchal jejich řeči..... Dokud to šlo, pilně jsem docházel do skautského oddílu č. 51, který měl klubovnu v malém baráčku v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Oddíl vedl nejdříve pan Němeček, který později záhadně (záhadně pouze pro nás) zmizel. Další a poslední vedoucí pan Zdeněk Novák o pár let později emigroval a oddíl byl rozpuštěn. Naplno vypukla normalizace, která byla živnou půdou pro kariéristy typu Paroubka. 

Nemusím se určitě rozepisovat o tom, co jsem dělal za normalizace. Nebyl jsem žádný disident, přesto jsem se párkrát do spárů komunistické policie dostal. Několikrát jsem byl zadržen na Karlově mostě, či na Kampě u Lennonova pomníku, jednou jsem byl vyšetřován pro tzv. "nedovolené shromažďování mládeže" a posléze se mě jakýsi pracovník bezpečnosti major Opatrný snažil získat pro donášení informací na kolegy radioamatéry. Nepovedlo se mu to, ale bůh ví, jak by to dopadlo, nebýt povolávacího rozkazu......

Každopádně jsem si z normalizační doby odnesl nenávist, nenávist ke všemu, co představují lidé jako Grebeníček, Filip, Paroubek...  A pozor, není mezi nimi žádný rozdíl, jako není rozdíl mezi sovětskou armádou tehdy a ruským agresorem v Gruzii dnes.

psáno 21.8.2008 04:30

Další články: Jedová slina