Člověk spojený s vědomím, tedy duchovní člověk, rozpoznává příčiny událostí jako následky svých činů. Vědomí je totiž rozpozná jako vzájemně související.
Je-li člověk spojen s vědomím vědomě, prožívá svůj život, jevy, a tedy události v něm, jako sladěné s tím, kým ve skutečnosti je. Protože následky dějů jsou poznané jako příčiny událostí. V jeho vědomí jsou poznány, protože jsou uvědoměné. Ať už se odehrají do hodiny formou poznané zpětné vazby, či do týdne. Vědomí je rozpozná jako vzájemně související.
Tento stav člověku umožňuje pochopit, jak žít lépe.
Vaše rozhodnutí a činy, pocity i myšlenky, které si v každém okamžiku bez námahy uvědomujete, vytváří další - tedy budoucí děje, které následně prožíváte.
Tím, že se nepřetržitě vnímáte, snáze činíte rozhodnutí, jež Vám neubližují.
Ne v tom smyslu, jak to vnímají např. mystici (přijmout ve svém životě i to, co se mi jeví jako zlo.) Ale v tom smyslu, že se stanu pravdivým, tedy sám sebou i navenek, tedy směrem ke společnosti, rodině, blízkým.
Cítím-li újmu, mám nepříjemný pocit z toho, co se kolem mě právě teď odehrává, vyjádřím ten pocit slovně, či činem. Tedy řeknu nahlas, tohle nechci a mohu-li, snažím se, aby se situace změnila tak, jak se mi právě teď zdá, že by měla být a podám vysvětlení své nespokojenosti.
Tímto aktem měním nejen vše okolo sebe, ale také vše v sobě. Ovlivňuji společnost, nejen svůj vnitřní stav.
Vědomý člověk není pasivní, protože chápe, že situace, do které se dostal, nebo ve které se právě teď nalézá, žádá změnu, což vyjadřuje jeho vnitřní poznání, pocit jeho vlastní nespokojenosti.
Pro člověka, ani společnost není důležité, na jak vysoké úrovni vědomí se vědomý člověk nachází. Tedy jakým způsobem řeší, co ho bolí.
Protože to, jak to dělá, zpětně hodnotí a nemůže konat jinak, než jak ví a cítí.
Jen vždy vyjadřuje pravdivě sám sebe.
Žít životem vnitřní pravdy je jediná možná cesta duchovního člověka. Jen, jste-li pravdivý, dostáváte životní lekce, které Vám náleží, a proto se z nich dokážete poučit. Vaše vědomí k Vám hovoří.
Vědomí hovoří ke každému z nás, jen si to většinou neuvědomujeme.
Nevědomému člověku zbývá vlastně jen to, aby se řídil zásadami, jež považuje za správné.
Např. nedělá druhému, co by sám nechtěl prožívat. Snaží se být tou nejlepší představou o sobě. Nejsme tím člověkem, za kterého nás považují druzí. Jsme právě a jenom takovým člověkem, za kterého se považujeme my sami.
Nikdo neví, kým doopravdy jsme. Nemá naše životní zkušenosti, tedy znalosti, které jsme svým osobním životem posbírali my.
Jen my sami víme, že jsme se v každé životní situaci zachovali, jak nejlépe jsme v dané chvíli mohli.
Jen my sami cítíme, že jsme nemohli jednat jinak.
Jen my sami víme, že jsme nevinní.
Taková je cesta duchovního člověka.
Jen taková cesta vede k duchovnímu rozvoji a také k pokroku ve společnosti, tedy k evolučnímu vývoji.
