Letos v dubnu jsem byla na dovolené v Tunisu. A právě ve městě Sousse, kde byl v tomto měsíci spáchán ten otřesný atentát.
Třetí den pobytu v přímořském hotelu jsem scházela po schodišti a kolem mne prošla zdejší žena, muslimka, se dvěma malými dětmi.
Čtyřletá holčička byla vážná, zahloubaná až smutná, ale jako andílek. Vzorně držela svou ručičku vzhůru, a matka ji pevně svírala a stále s ní svým zrakem komunikovala.
Druhé dítě byl dvou až tříletý chlapec a všimla jsem si, že za nimi pokulhává. Zjistila jsem že má rozvázané tkaničky u botiček a v tom na jednu z nich šlápl. Trochu se předklonil, ale svoji rovnováhu vyrovnal. Začal tahat matku za šaty a pobrekáváním se domáhat, abysi ho všimla.
Bylo mi to velmi líto a nechápala jsem to.
Žena byla krásná, velmi slušně oblečená a upravená a držela se vzpřímeně. Na hocha však ani nepohlédla.
Když jsem se za 15 minut vracela do haly, světe div se !
Chlapec měl stále ještě povlávající tkaničky na svých botách. To už lítostivě plakal aběhal stále dokola.
Byl to naprostý šok.
Taková pozornost a láska k děvčátku a tak naprostá až sprostá nevšímavost k synovi !
Nemohla jsem se z toho zážitku vzpamatovat.
Vždyť ta žena neměla nic jiného na starosti ! Vždyť neměla mít nic jiného na srdci !
Maně mě napadlo, a možná, že to byl hloupý nápad. Nemstí-li se ona na mužích prostřednictvím malého chlapečka.
Vždyť mně se zdála být docela v pohodě !
Celý příběh vlastně vypráví o jejím vnitřním stavu. Je tak hluboce antagonistický, že o tom nemáme žádnou představu.
Ve společnosti, kde žena cítí a dělá ''tohle'', nemá už člověk co dělat. Je to vůbec ještě žena ? A jací jsou vlastně zdejší muži ? Co představuje a kým je vlastně její muž ?
Já mám strach.
Mám strach z takové společnosti.
