Už jsem se několikrát v životě zúčastnila povinného sčítání lidu. Sama jsem se divila, že jsem vždy na otázku náboženského vyznání napsala – křesťanka.
Protože jsem od dětství z mnoha důvodů abnorrmálně citlivá, dávám si bdělý pozor na to, co říkám nebo dělám, kdykoliv něco doopravdy dělám.
A s křesťanstvím jsem měla vždy velký vnitřní problém. Nejen pro to, že i tato víra byla vyvražďováním nevinných a čestných lidí, mnohokrát v naší minulosti zneužívána. Pro zneužitou víru trpěly po staletí milióny. V rukou nemocných mocných je zneužitelné vlastně všechno. A dnešní mocní se nechovají jinak. Denně jsme toho svědky.
Nechápala jsem, jak je možné modlit se k člověku, jehož jsme izolovali, odsoudili jako zločince, mučili a nakonec tak bolestivě zavraždili.
Říkala jsem si, že to křesťanství propaguje zlo a učí lidi, aby si mysleli, že mohou někoho umučit a pak od něho modlitbou očekávat podporu a dobré skutky.
Moje zkušenost říkala něco jiného. Nemusím nikoho mučit, stačí jen, myslí-li si, že s ním nemohu souhlasit a už jsem jeho hlavním nepřítelem. Natož, abych vyjádřila svůj nesouhlas s jeho skutky, či slovy, důrazněji. To už by byla válka na život a na smrt. Takový je člověk. Má své city. A neměly by být zraňovány, protože on cítí bolest a někde uvnitř ví, že má právo na radost a štěstí. Nemůže nám ta slova, kdy zakusil své ponížení, odpustit.
Říkala jsem si, že Ježíš byl také člověkem. Musel cítit to samé, co cítí lidé v podobné situaci. A proto si nemohu myslet, že by mi mohl pomoci ten, kdo byl zavržen tak opovržení hodným způsobem. A že je to celé jen jakési mámení zla, aby se nevědomí lidé modlili ke zlu. Něco jako : za zlo, odměna. Myslela jsem si, že jediné, co si mohou vymodlit, je namísto církví slibovaného odpuštění, jen další svoje problémy. Říkala jsem si, modlíš se ke zlu, a tím si působíš jen další svoje prokletí.
Člověk s rozšířeným vědomím, jímž jsem se stala, však zná pravdu, chce-li pochopit.
Příchod Krista na Zemi byl nezbytný a tedy zákonitý.
V době pekla, které už více než dva tisíce let prožíváme, a které tu bylo nejméně 5 tis. let před tím, se vždy nakonec některý z lidí probudí.
Otevře se mu nekonečné vědomí inteligence, lásky a poznání, podle jeho osobních morálních kvalit a tužeb. Vidíme, že je mnoho úrovní poznání, tedy mnoho úrovní vědomí. A jen málokdo dosáhne vědomí Kristova.
Dnes už vím, co věděl také on. Člověk je nevědomý, a proto se rozhoduje podle okamžitého prospěchu. Nedokáže prohlédnout následky svých činů. Nechápe, že zneužije-li, necítí bolest jen zneužívaný, ale v konečném důsledku se tato bolest stane jeho vlastní bolestí.
A kdo z Vás má poznání Krista, aby odpustil ? Nikdo. Zneužívaný většinou jen dále zneužívá, protože se necítí dobře, a proto nechápe, proč by se měl někdo jiný cítit dobře. A tak se koloběh zla uzavírá.
Dohlédneme-li jen trochu dále než k myšlence, že vědomí pravdy nás osvobozuje a osvobodí, můžeme spatřovat ve zrození Krista cestu svého vlastního odpuštění, kterou lidstvu vydláždil prostřednictvím svých pocitů a poznání.
Člověk Kristus svým životem poznal, že není hřích, který by nemohl být odpuštěn, protože jej učinili nevědomí.
