To, co prožívá moje sestra se svým synem, už nemá s normálním životem absolutně nic společného ! Posuďte sami. ´Vypni televizi, a jdi spát !´ řekl jí 27 letý syn.´Já se dodívám, zajímá mě to !´ Odpověděla sestra.´Já chci spát a dokud nebudeš ve své posteli, nemohu usnout ani já!´A protože sestra se rozhodla tentokrát svému synovi neustoupit, rozpoutalo se peklo. Salva urážek a násilného chování. Sestra mi řekla, že z něj měla zase strach. Abyste rozuměli, bála se ho, myslela si, že jí ublíží.
Mohli byste jí navrhnout, jak se má zachovat ?
Děkuji Vám, přátelé.
Dnes jsem po 12 hodinách od toho incidentu v rodině, požádala synovce, aby ke mně přišel. Chtěla jsem mu připomenout, co ví a co cítí, ale nejedná podle toho. Jakýsi vnitřní stav mu to nedovoluje.
Protože mi právě řekl, že nic nechce slyšet, napíšu to na zeď, snad si to uvědomí ještě včas.
´Nikdo nemá právo říkat druhému, co by měl dělat. To je zásah do osobní svobody člověka, chcete-li omezování jeho osobnosti; každý má právo žít životem podle svých představ.
Nemám právo budovat svůj pocit radosti vznášením požadavků na druhého člověka. A to ani v tom případě, že je to člen mé vlastní rodiny.
Jednám-li v rozporu se svým vlastním svědomím, pak se mi pravděpodobně stalo, že jsem ho v sobě nesprávným způsobem života zabil.
Svědomí nám bylo darováno a pomáhá nám v životě netápat.
Jednám-li tedy v rozporu se svým svědomím, mohu mít pocit, že jsem vyhrál, ale je lichý. Ten, na koho dopadl takový čin, přeci cítí, že byl oklamán, šikanován, znevážen, nebo zkrátka že byl ublížen a necítí se právě dobře.
Člověk nesmí dopustit, aby se povznesl, ponížením druhého.
Všem milovaným.
Cítím, že jste mou součástí, zoufám si, když vidím, jak člověk bloudí.
Ve vnitřní rovině jsme jednotou. Nedá se to pochopit, pokud to neprožíváte. Ale můžete si to představit jako svoji bolest v paži a nebudete daleko od pravdy.
Ano, přátelé, musím připustit, to co navrhujete ve svých chatech. Když trpí rodina, bolí to o něco více, než utrpení ostatních... — (– cítí se smutně)
Ještě před tím, než sestra našla odvahu se mi svěřit se svým novým trápením, povídali jsme si u ní doma, na balkóně. . .
Řekla mi : ´Nevěřím v boha !´ Já vím, že existuje ! Když vidím dokonalou krásu kočky, nádheru a rozmanitost sněhové vločky, životní sílu a velkolepost stromu, jeho plod, jeho květ . . . a já jsem si v té chvíli přisadila a jmenovala vodu, moře, nebe a jeho modrou krásu, když je počasí a velkolepé slunce, tolik potřebný měsíc, zázrak fotosyntézy rostlin, zázrak koloběhu vody v přírodě . . .
Shodly jsme se, že bez záměru, tedy bez myšlenky Tvůrce, může existovat jen chaos, nikoliv 750 miliard spolupracujících tedy inteligentních buněk našeho těla.
Tak si obě představujeme ono biblické: ´Na počátku bylo slovo´
Právě jsem dostala od přítele růži. Ukážu Vám ji. — s uživatelem Aurelio Jesús Torres García.
Existuje zvláštní věc. Přátelé často říkají, věřím v boha, věřím v Tvůrce, anebo dokonce, vím, že existuje. Ale současně svým životem toto své tvrzení popírají.
Věřím-li v boží přítomnost na zemi, je přeci logické, že i já jsem jeho součástí. Logiku nemáme proto, abychom ji popírali. Má pro náš život stejně důležitý význam, jaký má pro nás naše svědomí.
Vážím-li si života, vážím si Tvůrčího díla v sobě, (např. svých pocitů) a přijímám svůj život s radostí a vděčností, protože ctím v sobě toto božské dílo. Já jsem ten, kdo cítí, kdo myslí a vím, že tu nejsem jen pouhou náhodou.
Svým životem ctím svého boha v sobě a nedovolím nikomu, aby jej ve mně znevažoval.
Ten, kdo mě poníží, kdo mě urazí, kdo mě nemá rád, neumí žít a je třeba s ním soucítit.
To uvědomění si všemocné, všudypřítomné Tvůrčí síly mi nedovolí, nechat se zneužívat.
Mám právo, cítit se dobře !
Žádná povinnost, myslím-li si, že jsem povinna, mi nebrání, vzdát se přítomnosti toho, kdo mě zraňuje.
Ctím-li život na zemi, vážím si i svého života a nedovolím nikomu, (od toho mám své pocity), aby mi bránil v radostném žití.
Ten, kdo miluje, nezraňuje. Přeje mi jen to nejlepší. To je lidská láska.
Ten, kdo miluje, podporuje mě v mém každodenním jednání, protože mi věří.
Jen zdravé srdce a zdravý rozum znamenají správné činy.
Cítím od dětství, co je správné, a co špatné, a tento dar, jehož prostřednictvím bez nesnází komunikuji se světem, nezahodím.
Je to to nejcennější, co mám.
Lidé mu říkají svědomí, touha po radosti a po štěstí. Touha po růstu a dokonalosti.
Hluboce cítím, že je to mé právo i povinnost.
Moje dnešní rozhodnutí proto zní asi takto :
Mám právo být tím, kým skutečně jsem.
Před zlem tedy nebudu zbaběle zavírat své oči.
Nebojím se zlo pojmenovat.
Nebojím se, říkat svoji pravdu nahlas.
Tomu, kdo považuje např. kočku za důkaz existence boha, tomu rozumím.
Ale co nechápu, je to, že příští den tuto dospělou kočku drží na hřbetě za její srst jako svoji kabelku (ta samá osoba) a druhou rukou rozdává tomu bezmocnému tělíčku rány, až to duní.
Na otázku proč ? Odpovídá, že jí vběhla do jejího pokoje. Jako by existovalo nějaké proč !
Některým lidem jednoduše neporozumíš !
