Hned
zkraje týdne jsem se probudila o dvě století dříve, než jsem čekala a to
když jsem zjistila, že ženy jsou horší
lékařky, protože se věnují také rodině. Pan prezident Lékařské komory Milan
Kubek rozšířil řady mých kandidátů na výrok roku. Celou cestu do práce mi
vrtalo hlavou, jestli vysokoškolský titul mé mámy má menší hodnotu než titul
mého táty jen proto, že máma odpromovala s dvouletým dítětem
v náruči. Pokud vím, zápočty se za počet odrozených dětí nedávaly.
V úterý jsem byla na křtu knihy Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina Nepřistupuj blíž. Bylo narváno. Asi se nepočítalo s tím, že dorazí všichni pozvaní. Kolem mě to byl samý potomek české šlechty, herec nebo režisér, potkala jsem i hvězdu jednoho českého seriálu, i když zkraje jsem si nebyla jistá, jestli to není prodavačka u nás v krámě. Kmotrem byl první čínsko-americký astronaut Leroy Chiao, který strávil 230 dní na oběžné dráze. A pak jsem tam byla já. Ještě že bývalý pan prezident Havel se omluvil. Jasně, já tam byla jako přívěšek. Já byla to, čemu se na pozvánce říká „a partner“ nebo „a doprovod“.
Po dvou deckách bílého se mi povedlo zapříst rozhovor s jedním starším pánem, který si mě, jak se ukázalo, spletl s nějakou mou předchůdkyní – tu s tou hezkou kočičkou a zákusky. Vrhla jsem nechápavý pohled na svého společníka. Dělal jako že nic. Asi by mě nemělo překvapovat, že si muži vybírají stále stejný typ žen.
Vzpamatovat jsem se šla za roh do Slavie, koupila jsem pianistovi pivo a užívala jsem si příjemný koncert. Můj obdiv mi vrátil v podobě CD s jeho nahranou hudbou. Paráda! radovala jsem se. Když jsem ho doma otevřela, bylo v něm věnování: Pro Samanthu.
Ve středu jsem zaspala konferenci na téma: „Globální potravinová krize rok poté. Jak zajistit globální potravinovou bezpečnost?“. Otevřela jsem emaily. Organizátor konference mi psal, že prosí o včasný příchod. Jeden pohled na hodinky mi řekl, že tohle už nestihnu. A dalším pohledem do ledničky bylo jasné, že potravinová krize vrcholí i bez mé účasti na konferenci. Navíc mi celý den v hlavě usilovně rubal permoník záškodník. Je jasné, že dát si pár dvojek bílého, když je vám třicet není totéž jako dát si pár dvojek bílého, když je vám dvacet. Obzvláště se mu, hajzlíkovi, zalíbilo v okolí mého levého spánku. Kdyby náš hutní průmysl nebyl v krizi, měla bych vyděláno. Pan Kubek se omluvil lékařkám. Prý to tak nemyslel. Tak aspoň nějaká satisfakce.
Dneska mi přišlo poděkování za mou účast na konfererenci, na které jsem nebyla s tím, že nebyla vrácena všechna tlumočnická zařízení, a že mě tedy prosí a teď cituji: „zda jste je shodou okolností, omylem, roztržitostí neodnesl/a.“ Alespoň že venku je krásně. Od pána u metra jsem si koupila sněženky. A zítra už je pátek.
