Polož ten telefon, už voláš půl hodiny
(jo, za našeho pubertálního mládí ještě nebyly mobily a volalo se z pevné linky
v obývacím pokoji/předsíni – a pak si domluvte rande, když rodiče vedle
vás napínají uši)! Kdo je ten kluk? Vy
spolu chodíte? Jak nevíš? Ty nevíš, jestli s někým chodíš? Tohle jsme
slýchaly snad všechny.
Nedávno jsem přemýšlela o tom, jak nás naše rodiny ovlivnily.. Odkud jsme vzaly své názory, za které teď dostáváme neopodstatněnou nálepku těch, co se obejdou bez muže, a za vzory jsou nám předhazovány holky ze seriálu Sex ve městě, který byl mimochodem celý o tom, jak najít toho pravého…a ne o tom, jak se bez něj obejít! Tak jsme vzpomínaly….
Začala M.: „U nás doma probíhalo takové to: Neviděli jste někdo televizní program? A když jsme všichni svorně odpověděli, že neviděli, táta začal chodit po bytě a všechno obracet a rozčilovat se, že program „přece nemá nožičky“, a že prostě není možné „aby si sám někam odešel“, čímž se mu podařilo do hledání zapojit celou rodinu – mámu (aby měla klid), i nás děti „tak přece pomozte tatínkovi, stejně jste ten program zašantročili vy“.
K. se přidala: „Můj táta vždycky jenom od televize zařval: Oříšky! a máma už mu je nesla. Celé dětství jsem snila o tom, že mu je jednou hodím na hlavu.“
Nejlepší historku ale vytáhla F.: „Jednou, když otec byl doma, a stál opřený o lednici v kuchyni, koukl na mě a řekl: Vytáhni mi oběd. Koukla jsem na něj a zeptala jsem se: Ty jsi nemocný? Když nechápal, o čem mluvím, tak jsem mu řekla: Ty máš něco s rukama, že si to nemůžeš vytáhnout sám?... Od té doby jsem měla klid.“ dodala.
U nás zase patřilo k domácímu koloritu, že táta jen tak do éteru pronesl: Miláčku, nedala by sis kafe? A máma, kterou by to do té chvíle ani nenapadlo, vyskočila z křesla a šla to kafe udělat. Někdo by to nazval manželskou diplomacií, ale já bych na mámině místě odpověděla: „Ano, miláčku, dám si moc ráda. Díky.“ Kde jsem to odkoukala, nevím.
