Říkají, že je to neúcta k životu, takhle
riskovat. Když jsem stála na mostě ve výšce 138metrů na vysunuté plošině nad
soutěskou Aradaina na jihu Kréty, půlku chodidel vystrčených ven a chlapík za
mnou mi říkal:
„A teď zapomeň na svoje kamarády (kterým jsem pořád mávala, což nebylo nic než projev strachu – když mám strach nebo jsem ve stresu, pořád mluvím a šiju sebou), koukej se před sebe a pořádně si to užij...“, tak jsem si říkala, že jsem se fakt musela zbláznit a proč si tohle vlastně dělám.
Protože jsem v podstatě srab, zbantovala jsem další čtyři kamarády, aby jeli se mnou. Dvě hodiny jízdy autem. Nevěděla jsem, jestli mi je zle z těch serpentýn nebo z toho, že za chvilku skočím z mostu. Přejeli jsme most, který se celý otřásál, a byli jsme tam. Krásně tam bylo, řecká krajina má něco do sebe. Takové bohem zapomenuté místo. Strčili mi smlouvu (jakože kdyby něco, tak nic) pod nos a já říkám: Tak moment, já se jdu nejdřív projít. Vrátila jsem se na most a poprvé jsem se podívala dolů. Tam se jakoby líně válelo několik šutráků. Bylo jasné, že když se něco nepovede, tohle nedám. Měla jsem radši skákat do vody, napadlo mě. Soutěska vypadala dost úzká a já zvažovala, jaké jsou šance, že skočím blbě a narazím svým tělem na jednu z jejích stran. Scestná úvaha, samozřejmě, ale v mém případě měl strach úzké oči.
Nejdřív skočil kamarád. Byl to jeho druhý skok a skočil s profesionální lehkostí. Možná to bylo i tím, že dělá pro Air force. Už když jsem ho viděla, jak letí dolů, věděla jsem, že taky skočím, že chci skočit. Koneckonců to byl můj nápad, že...Jenže pud sebezáchovy pracoval proti mě.
Když mi navlékali postroj, neustále jsem mlela. Ani nevím co, prostě jsem mluvila a mluvila, ale pak jsem musela být zticha, protože mi vysvětlovali, jak si musím dole po seskoku přetáhnout kolem hrudníku smyčku, co mi hodí a přepnout karabinu... Přepnout co? Tak moment! O tom ve smlouvě nic nebylo..! Já si přece nemůžu nic přepínat, co když to přepnu špatně? Spadnu dolů? Je to jednoduché, trval ten chlapík na svém. Zorničky jsem měla zvětšené hrůzou...budu historicky první člověk, který přežije seskok, ale pak se stejně zabije, protože si blbě přepne karabinu...!
Zopakovali mi to asi milionkrát, tříleté dítě by to pochopilo rychleji. Konečně mě dostali na plošinu a ukazovali mi, jak si dát ruce, kam nohy. Doslova mi chodidla položili na půl cesty ven. Automaticky jsem je vrátila zpátky do bezpečí plošiny. „Tak to ne, už žádné vracení.“ řekl jeden z nich dost tvrdě, až mě to zaskočilo, ale asi věděl, co dělá, neb ten tón jeho hlasu zastavil mé protesty. Poslušně jsem obě nohy vrátila tam, kde byly předtím. Pokrčila jsem kolena, napnula ruce a on řekl: „A teď zapomeň na svoje kamarády, koukej se před sebe a pořádně si to užij...“
Užij? Si dělá prdel, ne? prolítlo mi hlavou, ale pak jsem spolkla veškeré námitky. Cítila jsem, jak oba ustupují dozadu, ale neohlédla jsem se. Podívala jsem se před sebe a najednou tam byl všude mír, něco jako když se smíříte s tím, že jinak už to nebude. A když umřít (odmala mám dramatický talent) - tak takhle. Zhoupla jsem se dozadu a skočila jsem.
Cítila jsem, jak svou vahou rozrážím vzduch. A najednou jsem byla dole. Alespoň jsem si to myslela, když jsem ucítila, jak mě gumové lano táhne zpátky nahoru! S tím jsem tak nějak nepočítala a v tu chvíli jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, už jsem se jen zlehka pohupovala nahoru a dolů. Přežila jsem! Rozhlédla jsem se a uviděla jsem, jak si mě v soutěsce zvědavě prohlíží koza, jak tam tak visím hlavou dolů. Ta asi kouká, odkud jsem tam spadla. „Čau kozooooo!“ zařvala jsem na ní. Zamečela zpátky a dala se na útěk. Začala jsem se strašně smát. Když mě vytáhli nahoru, uvědomila jsem si, že ani nevím, jak jsem si přepnula tu karabinu.
Bungy jump jsem skočila v roce 2006 a tenhle rok se mi splnil další sen – na letišti v Příbrami jsem si skočila tandemový seskok. Bylo to jiné, vůbec jsem se ze začátku nebála. Jenže já jsem přesvědčená, že člověk by se měl bát. Bát se je zdravé. Tak nějak podvědomě tuším, že když se člověk nebojí, bůh ho ztrestá za jeho pýchu. Nebála jsem se do momentu, než se s námi vzneslo letadlo. V tu chvíli jakoby na mě někdo hodil neviditelnou deku a mnou projel strach. Úplně jsem v tu chvíli ochrnula a v ten moment mi bylo jasné: Tak tohle nepůjde, to prostě nepůjde...
V tu chvíli se poprvé otevřely dveře letadla v 1500metrech a vyskákali dva sólo parašutisti. To nepůjde, to nepůjde, znělo mi v hlavě. Instruktor mi začal upravovat postroj. Následovala jsem jeho pokyny jako ve snu. Letadlo vystoupalo do 4km a on řekl: „Tak jdeme na to.“ A já si říkala: Do prdele, do prdele... Ke dveřím jsem šla jako zvíře na porážku.
Tandem má jednu obrovskou výhodu proti bungy jumpingu – nemusíte udělat ten rozhodný krok, instruktor skočí za vás, vy na něm doslova visíte. Zavřela jsem oči a pak už jsem jen ucítila, jak nás proud vzduchu táhne někam doleva a dozadu... Když jsem otevřela oči, letěla jsem. Letěla jsem a pode mnou byly mraky. Vypadaly přesně tak, jak o nich sníte...jako peřina.
Možná to byla ta iluze, že padám do měkkého, ale strach byl pryč. Blížili jsme se k nim a já si na ně najednou mohla sáhnout. Na mraky! Sáhnula jsem si na mraky! Chtěla jsem se jich chytnout a nepustit.
Prolěteli jsme jimi a najednou jsme byli zpátky v realitě, pod námi se objevilo letiště a pak ještě cuknutí, jak se otevřel padák, a bylo po snu...
Možná je to tak trochu o neúctě k životu, ale kdybyste v sobě neměli pokoru, nic by vám to nedalo, pro mě to bylo o překonání mě samé, o překonání vlatního strachu, pudu sebezáchovy. A teď vím, že své hranice mám zase o něco dál.
