Dlouho jsem neuměla definovat, co dělá dobrou knihu dobrou knihou, ale nedávno mi došlo, že (pominu-li základní předpoklady jako styl, jakým je kniha psána atd.) jde hlavně o to, aby se člověk v té dané knize v ten daný okamžik našel. Aby byl schopen pochopit, o čem ta kniha je, aby dokázal následovat autorovy myšlenkové pochody, sdílet je. Je to vlastně taková variace na být ve správnou chvíli na správném místě – číst tu správnou knihu ve správnou chvíli, na podobném stupni poznání s tím, kdo ji napsal.
Když jsem ve čtrnácti přečetla Rozhovory s útěkem od Báry Basikové, byla jsem v naprostém úžasu, žasnula jsem nad tím, že je vůbec možné něco takového hodit na papír a vážně jsem uvažovala, že tu knihu z knihovny v horské chatě v Krkonoších, kde jsme byli na prázdninách, ukradnu. Dodnes je mi líto, že ji ve své knihovně nemám a to ne proto, že bych se k ní někdy vracela, vím, že to kouzlo už bych v ní teď nenašla, ale tenkrát....tenkrát se mi dostala do rukou ve správnou chvíli... A Báře Basikové pořád tajně vyčítám, že ještě nenapsala slibovaný druhý díl Rozhovory s útokem.
Když jsem na střední škole řešila jeden z mých prvních hlubokých a krásně bolestných vztahů, dostala se mi do rukou Anna Karenina (Lev Nikolajevič Tolstoj)– jak já ji chápala! Tu rozervanost mezi vlastními city a společenskými konvencemi, která jí ničila a nutila ubližovat tomu, kdo se pro ni vzdal úplně všeho. Ten strach, že jí jednou Vronsky všechno vyčte, to domnění, že bez ní by mu bylo lépe. Chudák chlap. Byla jsem středoškolačka a ona vdaná paní a matka a stejně jsem věděla, co se v ní odehrávalo. Anna Karenina je jediná kniha, kterou jsem kdy přečetla dvakrát a i napodruhé mě fascinovalo, že takovou studii ženské psychiky napsal muž...
No a teď jsem měla takové období.... Období domněnek. Několik měsíců jsem se domnívala, že vím, jak věci jsou, a smiřovala se s tím. Naprosto přesvědčená o své pravdě jsem si vykonstruovala monstrozní stavbu domnělé reality, v podstatě takový kryt, ulitu, kterou jsem se obklopila a zkoušela jsem v ní žít. A pak, když se mi tahle má nešťastná a hloupá iluze rozpustila, jsem se usadila do křesílka s knihou Pátá dohoda (Don Miguel Ruiz, Don Jose Ruiz, Jenny Mills). která už mi doma nějakou dobu ležela.
A bylo to tam – všechno. O vytváření iluzí, o systému vlastního přesvědčení, o tom, jak si bereme věci osobně a považujeme svou pravdu za absolutní... Když jsem si uvědomila, co jsem na základě své jedné domněnky vytvořila za příběh (kam se hrabe báchorka o Ježíškovi!), a přitom celé vysvětlení bylo tak banální, musela jsem se smát. Život má zvláštní smysl pro humor. A já mám v knihovně zase o jednu knihu, která mě zastihla ve správnou chvíli, víc.
