„Je to v háji…On HO fakt nemá….“ Anna mi brečela už do telefonu. „To je blbost…každý HO má…“ snažila jsem se ji uklidnit, ale když jsem jí pak viděla napůl zhroucenou na lavičce na sluncem zalité Ladronce, začal ve mně hlodat červíček pochybností…
„Fakt, každý HO má…někdo větší, někdo menší, ale má HO..“ snažila jsem se ji přesvědčit.
„No tak on ne. Nevím, jestli ho někde ztratil nebo ho nemá už od narození, ale nemá HO.“ trvala Anna na svém…Je možné, že by ho ten chlap fakt neměl? přemýšlela jsem. Teoreticky vzato – možné je všechno. Koneckonců žijeme v době, kdy klonujeme ovce, muži rodí děti a prodávají se jogurty bez tuku….
„Vždyť jsi říkala, že je to po dlouhé době chlap s koulema…“ namítla jsem, ale hned bylo jasné, že jsem šlápla vedle…
„No, koule on mááááááááááááá…..“ zavřeštěla Anna a její tvář, po které se začaly opět linout potoky slz, se opět schovala za dalším papírovým kapesníkem… Byla jsem bezradná….Bezděčně jsem začala sbírat poházené použité kapesníky na jednu hromadu a můj pohled se mimoděk svezl ke klukovi, který se právě řítil na in-linech naším směrem. Moje oči byly tak akorát ve výši jeho rozkroku. Doprava, doleva, ta rychlost, ta síla….Na plandajících bermudech měl na jedné nohavici nápis TO RENT. Usmála jsem se, ten ho určitě má… Anna právě smrkala a troubila u toho jako slon. Nevěděla jsem co říct – co s chlapem, co ho nemá?
„A zkoušela sis s ním o tom promluvit?“ vypustila jsem větu jako vystřiženou z 90210…
„Když já se ho nechtěla dotknout…“ řekla a začala zase vzlykat….
„Nemůžeš se dotknout něčeho, co nemá, ne?“ rýpnula jsem si…
„Ty!!!!…..“ Anna na mě nejdřív vrhla takový vražedný pohled, že jsem se bála, že tentokrát jsem fakt přestřelila, ale pak pokračovala,
„Ty! Ty jsi taková……..ty jsi taková cynická kráva!“ a jen to dořekla, dostala neuvěřitelný záchvat smíchu. Hysterický záchvat smíchu, který ale brzy přešel v upřímný a srdečný smích, který sebou přináší jen úleva…
„Vidělas toho kluka, co právě projel?“ zeptala jsem se.
„Ty se mi fakt zdáš! Já ti tady bulím kvůli jednoho chlapa a ty bys mi hned dohazovala jiného…“ řekla to napůl vážně, ale já věděla, že se zlobí jen naoko… Pokrčila jsem rameny. Začala si nazouvat brusle a nakonec řekla:
„Víš, co? Máš pravdu. Co s chlapem, co nemá smysl pro humor… Bruslíme?“
„Bruslíme.“ řekla jsem. A jako cíl jsme si zvolily tu malou tečku před námi, což jak jsme doufaly, byl ten chlap, co HO snad má.
