Pokud jde o Američany, měla jsem hromadu předsudků – že jsou hloupí, nevzdělaní, jejich kulturní rozhled je ohraničen západním a východním pobřežím a tak podobně. Takže když jsem se ocitla v Řecku, paradoxně obklopená samými Američany, neměli to se mnou jednoduché. A když se do mě jeden přes mé (nebo možná právě pro ně) protiamerické kecy zamiloval, bylo zaděláno na pořádný p....r.
Vedli jsme mezikulturní války, které vyvrcholily, když jednou přišel domů, a oznámil mi:
„Koupil jsem něco pro domácnost...“ Jako každá ženská jsem byla zvědavá a začala jsem se dobývat do krabice, kterou donesl. Když jsem tu věc vyndala, nechápala jsem, co to je..
„Co to je?“ zeptala jsem se.
„Věšák na banány!“ oznámil mi rozradostněle, když tu věc šrouboval dohromady.
„Věšák na co?“ nechápala jsem, ale bylo to přesně to, co říkal. Věšák na banány. Takový stojánek, držák, na který se zavěsí trs banánů. Myslela jsem, že je to vtip, ale když jsem pochopila, že není, neudržela jsem se a řekla jsem přesně to, co jsem si myslela.
„To je tááááááááák americká věc! To by si v Evropě nikdo nekoupil...“ Můj americký partner se docela logicky urazil, věšák na banány nacpal zpátky do krabice a šel trucovat do pokoje.
Když pak odpoledne přišel jeden (taky americký) kamarád na návštěvu, poklepal na krabičku ležící na kuchyňské lince a řekl:
„Jééé, ten mám taky! Ale s opičkou!“ Můj partner po mě hodil lesknoucím se okem pohled: Vidíš? Jsou lidi, kterým se takové věci líbí!
Což ještě podnítilo mé protiamerické zapálení, které bylo v té době i tak dost silné, takže jsem se rozhodla dokázat, že mám pravdu, že takovou blbost by si nikdo v Evropě nekoupil, a že je to americká záležitost. Napsala jsem všem kamarádům od Stockholmu po Budapest, ale nikdo nevěděl, co to věšák na banány je.
To jako myslíš ramínko na šaty ve tvaru banánu? ptali se.
Ne, odpovídala jsem, to jako věšák, na který zavěsíš trs banánů...
A proč prostě nedáš banány na mísu s ovocem? zněla odpověď.
Vítězoslavně jsem šla svému partnerovi sdělit, že jsem měla pravdu.
„Nikdo z mých evropských kamarádů o věšáku na banány nikdy neslyšel. Vidíš? Měla jsem pravdu! Všichni se ptají, proč prostě nedáš banány na mísu s ostatním ovocem jako normální lidi...“ Opravdu jsem použila výraz „normální lidi“ a můj partner se neudržel a vystartoval.
„Ty prostě nemůžeš mít radost! Já jsem chtěl jenom koupit něco do domácnosti...“ Teprve v tu chvíli mi došlo, že se chovám jako úplná kráva. Dohonila jsem ho na cestě z domu a omluvila se. Vyřidíl si to se mnou o pár měsíců později, když mi věšák na banány daroval k Vánocům. Předal mi ho se slovy:
„A teď jsi první Evropanka, která má věšák na banány.“
Ačkoliv tohle všechno se stalo už docela dávno, pořád ten věšák mám. A kvůli němu kupuju banány častěji, prázdný totiž vypadá dost neužitečně. Můj bývalý přítel mi psal teď čtyriadvacátého, ať si zítra (tedy pětadvacátého) užiju Vánoce, napsala jsem mu, že my slavíme už čtyřiadvacátého. Odpověděl jen:
„Vy Češi...“
