Lhát se musí. Nikdo normální nelže rád, ale lež je společenská nutnost. Říká se jí takt, diplomacie a tak po různu, eufemismů by se našlo. A někdy je pravda dokonce nejvíce přijatelná lež.
Všichni známe (alespoň z doslechu) klasickou situaci, kdy manžel přijde pozdě domů a na manželčinu otázku odpoví, že se zdržel u milenky (kde opravdu byl), protože si sebou tentokrát vzala kamarádku (ale tady už přeháněl, doufejme). Manželka se zasměje (kde by ten její sebral milenku, natož dvě, vždyť ho zná) a bere to jako vtip, dokud nenajde na mužově košili skvrnu od rtěnky odstínu, který ale vůbec nevypadá jako její jelení lůj. Pak už jen sedí a pláče kamarádce na rameni: „A chápeš, že mi to ten cynik klidně řekl do tváře?“ Ale – v tu chvíli mu věřila, že ona pravda je lež. Pro ni přijatelná lež.
Jednou jsem takhle grilovali a kamarádka s přítelem dorazili s menším zpožděním a dusno mezi nimi by se dalo krájet.
„Problémy v ráji?“ pokusil se situaci zlehčit jiný kamarád.
„Ne.“ odvětila kamarádka. „Já si to s ním po cestě chtěla rozdat a on nechtěl.“ Celá společnost se zasmála, jen její přítel lehce zarudnul kolem uší a já z jejího pohledu poznala, že to nebyl vtip. Probraly jsme to až s plným břichem.
Anebo třeba jdete s bývalým milencem na premiéru do divadla, jste těhotná (ne s ním), ale ještě to veřejně neoznamujete, takže se rozhovor ohledně výběru nápoje odehrává následovně:
„Džus? To už jsi zase těhotná?“ rýpne si.
„K tomu přijdeš, ani nevíš jak.“ odpovíte a Váš bývalý se zasměje a ani na vteřinu ho nenapadne, že byste opravdu těhotná mohla být. Jeho analytickým mozkem prolétne (pokud vůbec nějaká) domněnka o tom, že máte nějakou vaginální infekci a berete antibiotika, a tudíž (pokud se k něčemu později dostane – a proč by ne, bývalo to fajn) bude muset použít kondom (sakra).
Za pár měsíců (až se to provalí) samozřejmě zavolá a nebude chápat, proč jste mu to neřekla. Vaše odpověď: „Ale já ti to říkala…“ nebude pochopena.
Lež je zvláštní věc, jejíž negativní zabarvení docela obstojně vyvažuje užitečnost a její největší podlost krásně vyjádřil Nietzsche, když napsal: „Ne to, že jsi mě obelhal, ale že ti už nevěřím, mnou otřáslo.“ A na tom něco bude.
