„Myslíš, že je zjevné, že jsem nespala doma?“ ptala
jsem se sama sebe,
když jsem si to ráno kráčela ulicí ve večerních šatech směrem k domovu. Bylo to takové to ráno, kdy ještě pořád cítíte, jak Vám v noci cuchal vlasy, takové to, kdy máte rty červenější než normálně, a voníte pánským sprchovým gelem s vůní mořských vln. Dnes buďme ještě veselí, na naší bílé posteli, zítra, ach zítra, kdožpak ví… Gellnerovské ráno. Tak jsem si šla tou rozkvetlou ulicí, v metru jsem si koupila kávu z automatu a cítila jsem jaro až v kostech.
Nebyla jsem sama. Přišel mi email z druhého konce světa od jiného muže, psal, že se mu stýská, a že byl idiot, a že by se mnou chtěl chodit do kina a tak. Tedy až se vrátí, samozřejmě. „Ty jo! To musí chlap odletět k protinožcům, aby si uvědomil, že s tebou chce chodit do kina?“ okomentovala to M. Zase se potvrdila má teorie o mužském radaru – jakmile ucítíte konkurenci, začnete škrábat nehtíky. Jenže! Na druhé polokouli je teď podzim a já tady mám krásné jaro!
„Jaro leze na všechny.“ řekla A., když jsme se válely v Riergerových sadech, a ona mi na důkaz tohoto prohlášení mávala před obličejem růží od kolegy a orchidejí od tajného ctitele. Najednou je mužů všude dost! A k mání! Co na tom, že někteří mají prošlou trvanlivost a jiní jsou určeni k výprodeji.
„Něco mě na tom irituje, jak to říkáš, ten tvůj konzumní přístup…“ řekl mi ten, co voní jako moře. Konzumní přístup! Musela jsem se smát, neb můj milostný život už dlouho vypadal jako regály v obchodech za komunismu.
Napsala jsem mu báseň (první po pěti letech!) a to proto, že on mi básně recituje do telefonu. Že by podpultovka?
Říká se jarní únava, letní malátnost, podzimní útlum a zimní spánek. Jestli tohle je únava, tak jsem zvědavá na tu malátnost.
