„Jdeš volit?“ zeptal se mě kamarád. Co to je za
otázku?
Jasně, že jdu volit! Volila jsem pokaždé od svých osmnácti let, tedy pokud jsem byla v republice, s jedinou výjimkou, kdy mi to nevyšlo, a to byly poslední volby.
„A jak to dopadlo víme.“ dodala jsem. Kamarád se zasmál a zeptal se, jestli jedu odvolit domů nebo jsem si vyřídila volební průkaz.
„Musím domů, prošvihla jsem termín na vyřízení. A ty?“ zeptala jsem se.
„No, my byli vyřizovat průkaz s kolegou….to bylo něco…“ začal.
„Povídej, přeháněj….“ povzbudila jsem ho.
„Vlezeme na úřad, paní otevře dvěře, kolega šel jako první. Za chvilku paní vyjde a jde do vedlejší kanceláře, dveře nechala otevřené a povídá druhé úřednici:
´Platí se to nebo ne? On říká, že je to bez poplatku.´
´A co chce? Volební průkaz? Tak to ať si zaplatí´, řekla ta druhá. Paní se za souhlasného pokyvování hlavou vrátila do svého kamrlíku, dveře opět otevřené a říká kolegovi:
´Podívejte, to si budete muset zaplatit.´
Ale kolega se nevzdal, zeptal se, jestli má na počítači připojení na net a daný paragraf jí našel na internetu. Nakonec mu průkaz vyřídila zdarma. Pak jsem šel já. Vejdu dovnitř, úřednice zvedne hlavu a zeptá se:
´Co potřebujete?´
Tak říkám: ´To, co kolega přede mnou….´
A ona nato: ´Další uvědomělý volič!!! Kolik vás ještě bude!?´“
Když domluvil, nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet, ale doufám, že těch uvědomělých voličů bude hodně.
Věnováno J.C., jeho kolegovi a všem uvědomělým voličům
