Asi každého, který se trošku o věci kolem holocaustu zajímá napadne, jak je možné, že někteří internovaní terezínští Židé vydrželi v ghettu do konce války a jiní jen několik dní.
Položil jsem tuto otázku nezávisle na sobě několika lidem, historikům či judaistům, ale i lidem, kteří Terezínem prošli. Překvapilo mne, že všichni odpověděli stejně. Velký vliv na zařazení či nezařazení do transportu na Východ hrály známosti, přímluvy či otevřená korupce. Zpočátku to pro mne bylo zdrcující zjištění. Zvláště, že všichni se při takové odpovědi tvářili, jako že něco takového je naprosto samozřejmé, že na tom není nic podivného nebo hodného odsouzení.
Transporty sestavovaly židovské rady. Ty zřídili nacističtí mocipání, aby si prostě s některými věcmi nemuseli "špinit" své ruce. Židovské rady vydávaly nařízení, vyhlášky a rozkazy a to vždy na základě požadavků SS či s jejich souhlasem. Byly mezi nimi i pokyny, které jistě lze hodnotit velmi kladně. Například se díky Fredymu Hirschovi podařilo prosadit, aby děti nebyly ubytovány s dospělými, starými a umírajícími, ale aby v Terezíně byly zřízeny tzv. "heimy", domovy pro děti, kde děti mohly přebývat se svými vrstevníky a vychovatelé se tak alespoň v míře, jakou dovolovala konspirace a životní podmínky v ghettu, jim mohli věnovat.
Stejně tak transporty byly sestavovány na základě rozkazu SS. Židovská samospráva dostala pokyn, že do transportu má zařadit mladé a silné, nebo naopak staré a nemocné, ženy či muže. Někdy takový konkretizující požadavek nebyl vysloven. Vysloven byl jen počet lidí, kteří mají být do transportu zařazení. Někdy bylo zařazení konkrétního člověka do transportu trestem za nedoržení "pravidel" života v ghettu, třeba i jen za styk s občany, kteří žili mimo ghetto. Zajímavé je, že tento počet byl téměř vždy zaokrouhlen na celé tisíce.
Židovští funkcionáři často k zařazování lidí do transportu přistupovali velmi pragmaticky. Chráněni byli především jejich příbuzní, další prominenti, kteří získali zastání na patřičných místech, ale i lidé, kteří byli z pohledu židovské samosprávy pro chod ghetta nezbytní. Mohla rozhodnout i dovednost či profese dotyčného. Z toho plyne, že pro některé byl Terezín skutečně jen přestupní stanicí, ve které pobyli několik dnů, aby jejich pouť dále pokračovala do míst, odkud se již nikdy nevrátili.
Dle někdejších terezínských vězňů se mezi Židy v Terezíně nevědělo kam transporty směřují a už vůbec se nevědělo, že převážnou většinu těch, kteří takto Terezín opustí, již nikdo nikdy nespatří živé. Přeživší však uvádějí, že jim bylo jasné, že jejich život v místech, kam byli odvážení bude rozhodně horší, než v terezínském ghettu.
Židovská samospráva měla postupem doby signály, co se s transportovanými děje. A nejen signály. I svědectví lidí, kteří dokázali uprchnout z pekla v Birkenau a o tom, jak to tam chodí s židovskou samosprávou hovořili, když nasazovali život a podařilo se jim do terezínského ghetta proniknout. Židovští předáci však odmítali věřit, že jsou Židé masově plynování, vymykalo se to lidskému chápání, že je něco takového možné. Pokud se našel funkcionář židovské rady, který uvěřil tomu, jak je s transportovanými Židy zacházeno, nechal si tyto zprávy pro sebe. Situaci vyhodnotil tak, že nastalá panika po zveřejnení takové zprávy by nikomu a ničemu příliš neprospěla. V samotném ghettu se sice nacházela jen malá posádka SS. Malá pevnost a nedaleké Litoměřice "hostily" těchto hrdlořezů však poměrně dost.
To vše, po počátečním šoku ze zjištění, jak fungovalo zařazování do transportů, mne vede k myšlence, jak bych se zachoval já. Co bych já učinil, kdybych měl možnost poslat na téměř jistou smrt někoho z mých rodinných příslušníků nebo známých nebo je nahradit lidmi, pod jejichž jmény si nikoho nevybavuji. Přičemž nesestavit transport by znamenalo jistotu smrti mé, ať už přímo v ghettu nebo Malé pevnosti, nebo v plynové komoře, kam bych byl poslán nejbližším transportem.
Zkuste i vy se sami sebe zeptat na to stejné, než jednání židovských funkcionářů odsoudíte nebo podrobíte kritice. A přitom vzpomeňte, že brzy uplyne 60 let od doby, kdy první transporty s našimi občany začaly opouštět republiku. A tím vlastně začala nejrozsáhlejší hromadná vražda občanů této země v historii.
