Mezi Romy je stále více vzdělaných lidí. Znám jich několik vysokoškolsky vzdělaných. Globálně se však vztah Romů k vzdělávání nijak zvlášť nezměnil ani za posledních skoro sto let.
Jak uvádí profesor Ctibor Nečas, kterého lze jen těžko obviňovat z animozity vůči romské populaci, i v třicátých letech minulého století romští rodiče navzdory povinné školní docházce děti do školy neposílali. Zajímavou dotazníkovou akci v polovině třicátých a počátkem čtyřicátých let minulého století uspořádala Zemská školní rada v Brně.
V působnosti této instituce dosahovalo 11 romských školáků výborného prospěchu, 46 velmi dobrého, 84 dobrého, 85 dostatečného, 82 nedostatečného a 26 bylo neklasifikovaných. To jsou výsledky ve školním roce 1934 - 1935.
Uvádí se, že romské děti vynikaly ve zpěvu, ale i v kreslení a ručních pracech, individuálně i v počtech. Jako nedostačující je hodnocena znalost kontaktního jazyka. Pro romské děti byla nedostatečná jazyková výbava překážkou nejen při vstupu do školy, ale po celou dobu školní docházky.
Například ve zprávě z Újezdce se píše, že " většinou by tyto děti patřily do pomocných škol, neb těžko chápou výklady učitele, přičinou toho je nepatrná znalost vyučovací řeči, neb slovník jejich je velmi chudý. Při výkladu neznámých slov při čtení se dotazují i na slova, jejichž význam se zdá samozřejmý, jako např byli, je, jsou, proč, kdyby apod..."
Pokud jde o mravy, tak učitelé pozorovali zásadní rozdíly v chování mladších a starších romských dětí. Zpráva z Chvalkovic uvádí, že " s malými Romy do jedenácti let je ještě k vydržení". Po překonání této hranice prý však v jejich disciplině dochází k všeobecnému obratu k horšímu. Podobné zkušenosti deklarovaly i jiné školy, které se zapojily do dotazníkové akce. V Horní Slatině opakovaně řešili problém, že starší romští žáci kouřili, vystupovali hrubě a nevychovaně, vyvolávali rvačky, používali neslušných slov.
K odpovědi, zda jsou romští žáci rozsazeni mezi ostatní či izolovaně od nich uvedly školy nejrůznější odpovědi. Někde bylo "soužití" v dětských kolektivech bez větších problémů, v jiných školách existovaly "cikánské lavice". V některých školách v Brně byla situace taková, jak bylo uvedeno na zasedání Zemské školní rady v Brně 20. ledna 1936, že "někde rodiče nechtějí vůbec připustiti, aby jejich děti seděly vedle dětí cikánských, po případě aby s nimi choditi do jedné třídy musely".
Jak píše profesor Nečas, ani v třicátých letech minulého století romští školáci nenavštěvovali vyučování s takovou pravidelností jako ostatní jejich spolužáci. Ve školách v okrese Boskovice byla absence až pětina vyučovacích dnů.
Na absencích se podílela i vysoká nemocnost romských dětí, které trpěly opakovaně trachomem, kožními chorobami a tuberkulozou. Špatný zdravotní stav romských dětí ovlivňovala i jejich podvýživa, nedostatečné ošacení, mizerné ubytování a netečnost vůči jakékoliv tělesné hygieně.
Poměr rodičů ke škole byl v době, kdy probíhala zmiňovaná dotazníková akce diferencovaný. Ti, kteří byli lépe situovaní, dbali o pravidelnou školní docházku svých dětí a zajímali se jak jejich potomci prospívají. Chudí rodiče, kterých byla naprostá většina, projevovali o školu jen minimum zájmu, k učitelům a jejich dobře míněným radám byli nevšímaví a jejich odmítavý postoj přerůstal na některých místech až v jakousi otevřenou nevraživost.
Tedy tak nějak v třicátých letech. A dnes? Bohužel.....
