Prostě na to nemám. Mám zas na něco jiného

Nedávno policista odpráskl nějakého podivína. Nedal si říct a vyšel z bytu se zbraní v ruce. V ten moment zazněl výstřel vypálený policistou. Je hrdina?

Nepochybně jsou povolání, která nemůže vykonávat každý. Mezi ně rozhodně patří policisté, ale i lékaři, učitelé a řada dalších profesí. Jsou to povolání, ke kterým krom teoretické přípravy je třeba něčeho navíc. A to u každého z nich něco jiného. Někde nadbytek odvahy, někde nezvyklá míra trpělivosti, někde doslova "kačení žaludek", někde jinde třeba zas "hroší kůže".

Skutečnost, že policista někoho při výkonu služby zabije  tak nemůže být pojímána jako nějaký projev hrdinství. Nemůže být důvodem jeho glorifikace. Je to prostě součást jeho práce. Obdiv si zaslouží spíše již jen samotný fakt, když se jedinec uvolí k tak riskantnímu povolání, kdy může přijít sám o život, aby chránil jiné.

Jsem si však jist, že i dotyčný policista, pokud není psychopatem a jako takový by u policie neměl co dělat, není z celé akce nijak nadšený a to ani v momentě, kdy mu veřejnost za jeho zákrok tleská. Teší ho snad veřejná podpora jeho činu. Těžko se však nemůže vyhnout myšlenkám, že někomu sebral život. Že třeba zabil tátu od dětí, manžela manželce.

Rozhodně v klidu nespí, přemítá a přemýšlí o nastalé situaci, jestli to přece jenom nemohl udělat jinak. Jeho psychika tím trpí, dostavují se výčitky svědomí, pocity viny. Není nic snadného takovou situaci zvládnout a podpora veřejnosti je zde rozhodně na místě. Tento člověk se nikdy nezbaví pocitu, že prostě někoho zabil. Takto jsou pochody v našem mozku prostě nastaveny. Říká se tomu svědomí. Zná to každý z nás, kdo někdy učinil cokoliv o čem jen malinko tuší, že se mohlo vyřešit možná s menší újmou.... Stále se to vrací. Nedá se toho zbavit.

Stejné pocity měli dokonce i příslušníci Einsatzgruppen při hromadných likvidačních akcích na Východě. Velitelé jednotek varovali své nadřízené, že bezhlavé zabíjení a ubíjení židovských obyvatel, žen, starců a dětí, se velmi silně odráží v psychice příslušníků jednotek a v konečném důsledku hrozí jejich absolutní rozvrat. Mimochodem tyto zprávy přispěly k sofistikovanějším metodám hromadného vyvražďování které následovaly, kdy "duše" esesáků tolik netrpěla.

Přiznávám, že nemám na to někoho zabít. V zásadě ani nemám na to držet v ruce zbraň. A proto jsem si zvolil profesi, kde nic takového není třeba. Profesi, na kterou třeba nemá zas někdo jiný.