Dělnická strana se zřejmě pod tlakem veřejnosti rozhodla zveřejnit svůj návrh řešeni „cikánské otázky“. Autorem návrhu je Mgr. Ladislav Malý a celý text je zveřejněn na serveru Altermedia.
Naprosto záměrně se tentokrát zdržuji svých vlastních komentářů a dám prostor jen tomu „co je dáno, co je psáno“ a dějinným událostem.
Bod první řešení „cikánské otázky“ dle DS
„Vzhledem k více než čtyřicetileté zkušenosti soužití s Cikány požadujeme okamžitou a důslednou segregaci obou národních etnik, tj. Čechů a Cikánů. Bylo by to spojeno s jistým transferem obyvatelstva, jehož náklady by převzal stát. Na okraji měst by tak vznikly sídliště nebo vesnice obývané pouze a jenom Cikány………Tato změna by mohla být uskutečněna možná do jednoho kalendářního měsíce, což by přineslo značnou úlevu strádajícímu českému obyvatelstvu, jimž je dáno žít s Cikány. V souvislosti s tímto, přicházejí v úvahu další kroky, tentokrát s dlouhodobějšími účinky, jež se týkají jenom do značné míry samotného cikánského obyvatelstva.
Dějiny
Předpisem z 30. 11. 1939 protektorátní ministerstvo vnitra přikázalo, aby se Romové do dvou měsíců trvale usadili a zanechali kočování. K tomuto nařízení se vázal další předpis téhož ministerstva ze 13. 2. 1940, podle něhož se měly policejní a okresní úřady postarat s veškerou energií o bezpodmínečné usazení kočovníků a podávat o jeho průběhu pravidelné zprávy. Těm, kteří by zákaz nerespektovali, bylo pohroženo zařazením do kárných pracovních táborů. Po vzoru říšského vůdce SS vydal generální velitel neuniformované protektorátní policie 10. 6. 1942 výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu, podle něhož pak policejní úřady a četnické stanice evidovaly všechny "cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánsku". Zatím co v říši byl soupis všech inkriminovaných realizován až rok po vydání a po dalším roce se začalo s jejich nucenou táborovou koncentrací, pak diskriminace a perzekuce protektorátních Romů se vyznačovala mnohem prudší akcelerací.
Bod druhý řešení „cikánské otázky“ dle DS
„Vrátit všem občanům České republiky jejich národnost a tuto zaregistrovat v jejich identifikačním průkazu. Je to z toho důvodu, aby vláda dokázala skutečně spočítat cikánské obyvatelstvo, jakož i obyvatelstvo české, znát jejich věkovou a sociální strukturu. Současně uzákonit tzv. domovské právo, tím by se vyřešil statut bezdomovectví, neboť obce by se musely o své občany postarat. Problém by asi vznikl v případě, že někteří Cikáni by trvali na tom, že jsou Češi. K tomu účelu by musely vznikat lékařské komise, jež by národnost u sporných jedinců určily. Pravidlem ale je, že národnost jedince se určí podle národnosti jeho matky….“
Dějiny
Zatím co v říši byly pojmy cikán a cikánský míšenec určeny z rasového hlediska už v prováděcím nařízení k zákonu o říšských občanech ze 14. 11. 1935, v protektorátní legislativě k podobnému obsahovému vymezení dlouho nedocházelo. Za cikány se tu pokládaly všechny osoby, jimž byla na základě zákona č. 117/1927 Sbzn. vystavena cikánská legitimace, nebo které měla v evidenci kriminální ústředna v Praze. Podle zákona č. 89/1942 Sbzn. se u nich nerozhodovalo, jakou měli státní příslušnost, nebo zda byli bez státní příslušnosti. Teprve vládní výnos o vybírání sociálně vyrovnávací dávky ze 3. 5. 1943 rozděloval je po říšskoněmeckém vzoru na úplné cikány a na cikánské míšence s převážnou nebo s rovnou částí cikánské krve. V červenci 1942 bylo vydáno nařízení o potírání cikánského zlořádu (v Německu platilo od roku 1938) a dne 2. 8. 1942 byl proveden soupis všech "Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu". Do soupisu prováděného českým četnictvem pod dohledem německé kriminální policie bylo zahrnuto asi 6 500 osob označených za Romy nebo míšence. Část z nich byla okamžitě po soupisu uvězněna v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
S dalšími body řešení, která nabízí DS nelze najít dějinnou souvislost. Tehdy je již nebylo s kým realizovat…….Z původních 6 500 protektorátních Romů byla ponechána na svobodě pouze mizivá menšina 300 osob, zatím co zbývající většina se stala objektem nelítostného soustřeďování v táborech nucené koncentrace. Tam byli romští vězňové větším dílem vyhlazeni. Jenom v cikánských táborech zahynulo přes 3 000 mužů, žen a především dětí, z toho 326 vězňů v Letech, 194 vězňů v Hodoníně a více než 2 645 protektorátních vězňů v Auschwitz-Birkenau. Neznámý počet příslušníků romské populace z protektorátu zahynul také v Auschwitz, Buchenwaldu, Ravensbrücku a v dalších koncentračních táborech, kam byli transportováni jednak jako tzv. asociální Romové, jednak jako práceschopní protektorátní vězňové z osvětimského cikánského tábora.
