"Necítila jsem k těm německým dětem nenávist"

Jsou lidé, které můžete poslouchat hodiny a dny. Natolik jsou jejich osudy zajímavé a poutavé. Prožili často neuvěřitelná příkoří a ponížení. Sebrali jim vše. I životy jejich blízkých. Přesto neumí nenávídět.

Včerejšek jsem prožil s pani Annou Flachovou - Hanusovou. Narodila se na podzim 1930 rodičům, kdy maminka pocházela z ukrajinského Lvova a tatínek byl invalidním veteránem z první světové války. Můžeme otevřeně říct, že dětství ji zkazili nacisté, když najednou začalo vadit, že je Židovka. Povinnost nosit žlutou Davidovu hvězdu dodnes paní Flachová vnímá jako jedno z největších ponížení svého života.

K jedenáctým narozením dostala "zvláštní" dárek. Byla se svou rodinou povolána do transportu a skončila v ghettu v Terezíně. Předtím se podařilo její tehdy 17 leté sestře Ireně dostat se na loď Patria, která vezla Židy do Palestiny. Přežila explozi u palestinských břehů a provdala se za palestinského vojáka židovského původu, který ji tonoucí z vody vytáhl.

V Terezíně se tak na sklonku roku 1941 ocitla celá její rodina. Otec Leo, maminka Alžběta, sestra Alice, bratr Michal. Na jaře 1942 byla do Terezína dopravena i babička Otýlie, která ovšem jen několik měsíců po příjezdu umírá, jako tisíce starých lidí zde. Malá Anna je po čase ubytována v domově pro dívky jejího věku. Zapojuje se do všech činností, kterými se tamní vychovatelé snaží děti zabavit a především v nich posilovat vůli a víru v přežití. S kamarádkami se již několik let před koncem války domlouvá, že první neděli po válce se všechny sejdou v Praze u orloje.

Učinkuje v dětské opeře Brundibár, která v terezínském ghettu je s obrovským úspěchem více než padesátkrát reprízována. V této opeře zpívá i před delegací Červeného kříže, která do Terezína přijíždí, aby zhodnotila, jak krásné město vůdce Židům daroval. Celá akce je ryze propagandistickou a Anna dnes vzpomíná, jak děti musely před delagací oslovovat velitele ghetta Rahma s otázkou, co bude ten den k večeři. Rahm je dle scénaáe hladil po vlasech a láskyplně odpovídal, že chléb a sardinky. Načež děti dle scénáře celé té habaďůry měly krčit nosánky a ptát se, kdy dostanou zmrzlinu, jako před několika dny,. Tu ovšem v ghettu nikdy neviděly.  Také vzpomíná, jak musely celé hodiny sedět u stolu, na kterém byly namazané chleby, aby se do nich mohly pustit v momentě, když výbor Červeného kříže procházel.

Spolu s dvěma stejně starými kamarádkami zakládá trio "Pomocné ruce". Zjišťují, kdy má v ghettu která babička nebo dědeček narozeniny a chodí jím k jubileu zpívat. Při té příložitosti si se starými, opuštěnými a nemocnými lidmi povídají, uklízejí jim, perou prádlo a nezřídka kdy přinesou i nějaké jídlo ze svých skromných přídělů.

Anna je svědkem toho, jak děvčata z domova a jejího pokoje postupně odjíždějí. Netuší kam, netuší co se s nimi dál děje. Netuší, že téměř všechny končí v plynových komorách v polském Birkenau. Zůstaly po nich jen záznamy v památníčku, který Anna dodnes uchovává, který jsem včera držel v ruce.

Lenka LIndtová Anně do památníku napsala: " Člověk je na světě proto, aby konal dobro. Kdo to nedělá, nemá právo být člověkem. Chceš-li konat poselství člověka na zemi, řiď se jen podle toho, jak Tě Tella (vychovatelka z terezínského dívčího domova) vychovala a co ona by v Tvém případě dělala. Myslím, že je to ten nejneomylnější člověk, kterého si dosud poznala. Na památku tvému srdíčku - Lenka". Tento vzkaz, toto poselství napsala 14 letá dívka své o rok mladší kamarádce Anně Flachové 15. října 1944, když se dověděla, že odjede transportem. 28. října 1944 Lenka opouští Terezín a již nikdy se s kamarádkami z terezinského ghetta nesetkala.

Anna a její rodiče setrvávají v Terezíně do konce války. Sestra Alice a bratr Michal putují přes Osvětim do dalších koncentráků, kde se dočkají osvobození. Anna je po válce profesorkou na brněnské konzervatoři, Alice baletkou bratislavského národního divadla a Michal poradcem pro mezinárodní vztahy americké vlády a Bílého domu. Konce války se Anna dožívá s podlomeným zdravím. Trvá patnáct let, než je jí dopřáno mít dítě., když se provdala za hobojistu Hanuse. Její syn Tomáš patří k předním českým dirigentům. Například zítra pod jeho taktovkou zazní v Mnichově Dvořákova Rusalka.

Po osvobozeni je Anna pod ochranou kazatele Přemysla Pittra, který se ujímá dětí, jejichž zdraví je  zničeno díky nacistickému věznění. V rámci akce Zámky zřízuje  Pitter v konfiskovaných zámcích ozdravovny. Později Pitter ostře kritizuje zacházení, které se od Čechů po válce dostalo Němcům v táborech, kde byli umístěni před odsunem. Zahrnul tedy do akce Zámky i německé děti, které z táborů zřízených Čechy odvážel a umisťoval do zámeckých ozdravoven. Za tento čin si vysloužil z české strany značnou nenávist a odsouzení, dokonce byl obviněn ředitelstvím národní bezpečnosti.

Anna se tak ocitá ve stejné ozdravovně s německými dětmi. S dětmi, které náležely národu, který ji zkazil dětství, způsobil útrapy a zdravotní potiže nejen ji, ale celé její rodině, kdy její část byla německými nacisty povražděna.

"Normálně jsme si s nimi hráli", říká dnes pani Flachová - Hanusová, "vždyť ty děti přece za nic nemohly, ony nás do koncentráků nevodily. Necítila jsem k nim žádnou nenávist". Nepochybně zajímavé a poučné memento od ženy, která se v dětství od Němců nedočkala ničeho dobrého že pani Gotterová?

Nebo že by zase jen "pseudohumanistický" slint?