Více než dvacet tisíc dětí uloupili nacisté jejich polským rodičům. Loupeživé výpravy na děti pořádali též v Československu, Sovětském svazu, Jugoslávii, Rumunsku, ale i v západní Evropě.
Jedním z takto uloupených děti je i Alojzy Twardecki. V září 1943 zabušil na dveře bytu jeho matky zmocněnec SS a nařídil ji, aby svého syna oblékla. Mladou ženu s rozespalým pětiletým chlapečkem v náručí odvedli do budovy obvodního soudu v Rogozně. Tam již bylo několik matek s dětmi, které čekal stejný osud jako Alojzyho. Mezi nimi jeho starší bratranec Leon.
Během několika minut byly děti doslova vyrvány z náručí matek. Strážníci s vlčáky je odtáhli na nádraží. Zoufalé matky hledaly pomoc u katolického kněze. Ten jim však ze strachu zabouchnul dveře před nosem.
Ukradené děti prošly několika dětskými domovy. Zde byly podrobeny důkladné nacistické propagandistické masáži. Byla jim vytvořena nová identita, nové jméno, nový dosavadní život. Tak se z Alojzyho Twardeckeho stal Alfred Hartmann, jehož otec prý byl jako příkladný příslušník SS zavražděn polskými partyzány.
Pro Alojzyho byla nalezena adoptivní rodina. Samozřejmě patřičně ideologicky zabarvená. Postupem doby chlapec nevnímal svou polskou minulost a stal se z něj příkladný německý chlapec a to již v době, kdy byl ještě v dětském domově.
V nové rodině chlapce ovlivňoval hlavně jeho nový dědeček. Jeho svérazná teorie o tom, že za vypuknutí války mohou především Poláci bral Lojzy naprosto vážně. Nikdy nic jiného neslyšel. Pro děti jeho věku představuje vyprávění dospělých skutečnost.
Konec války hoch infikovaný zrůdností nacismu nepřijal. Nemohl uvěřit, že by Německo mohlo být poraženo. Američtí osvoboditelé pro něho byli nepřátelé. Vyslanci hrozivé země, která mu chce vzít jeho dětskou víru. Norimberský proces chápal jako nechutný akt pomsty vítězů. Skutečnost, že se obžalovaní účastnili také krádeže jeho dětství by ho tehdy nenapadla ani v nejsmělejších představách.
Alojzy i jako gymnazista tíhnul k tomu, aby wehrmacht a SS bránil proti obviněním. I jeho nevlastní otec mu přísahal, že zločiny za které jsou vznášeny žaloby se nikdy nestaly. Chlapec byl vychován tak, aby věřil tomu, co mu dospělí říkají.
V Polsku mezitím jeho matka po svém dítěti pátrala a usilovala o jeho návrat. Její synovec Leon se již vrátil a vzpomínkami pomohl poukázat na cesty, které Alojzy po té, do byl sebrán matce absolvoval. Znal i jeho nové jméno. Podařilo se i zjistit, kde a u které rodiny Alojzy žije. Avšak německá spolková vláda ani příslušný obvodní soud nemohl příliš pomoci. Chyběl důkaz, že chlapec je skutečně polského původu. Nacisté byli mistry v zahlazování stop po svých zločinech. Navíc v nastupující studené válce se spolkové úřady snažily udělat vše proto, aby „svého“ občana nemusely vydat „komunistům na východě“.
Když se paní Twardecke podařil zjistit adresu syna, tak mu posílala dopisy. Alojzyho nevlastní dědeček cítil, že by mohl přijít o vnuka a dopisy před ním tajil. O původu chlapce nevěděl nic ani jeho adoptivní otec, i on žil s tím, že Alojzy – Alfred je potomkem německých rodičů, kteří za války přišli o život. Přesto se však rozhodl, že Alojzymu nebude nic tajit.
Když se chlapec vrátil domů ze školy nechtěl o svém polském původu nic slyšet. Byl hrdý na své němectví, na svůj „německý“ vzhled, na své „německé“ schopností. Bylo mimo jeho chápání, že by mohl mít něco společného se slovanskými „podlidmi“. V jeho dětských představách bylo Polsko strašlivou zemí s medvědy a vlky, jejíž obyvatelé žijí primitivním životem a spí na pecích.
Několikrát se podařilo chlapce skrýt před Mezinárodní repatriační organizací. Pro jistotu ho němečtí rodiče ukryli v evangelickém sirotčinci. Situace se změnila v době, kdy zemřela jeho nevlastní matka a dostavovala se puberta. V roce 1953 se patnáctiletý Twardecki rozhodl přijmout pozvání své skutečné matky na prázdninový pobyt do Polska. Dědeček mu sice už zařídil prázdninový jazykový pobyt v Anglii, ale Alojzy si prosadil svou.
První setkání s matkou nebylo nijak vřelé. O tom, jak byl chlapec doslova posedlý německou propagandou svědčí historka z vlakového kupé, která se odehrála jen několik minut po Alojzyho setkání s matkou. Naproti němu seděl polský důstojník. Alojzy ihned poznal, že se jedná o kapitána a podivoval se, že takové vysoké hodnosti stát „vesničanů“, jak Polsko vnímal, vůbec v armádě má. Také si povšimnul skvrny na důstojníkově stejnokroji, což opovržlivě komentoval, že u německého důstojníka je něco takového nepředstavitelné.
Do Německa se Alojzy již nevrátil. Komunistický polský režim mu vystavil polské doklady. Na ty už nebylo možné vycestovat. Alojzy se setkává s úšklebky ještě dlouho po návratu do své vlasti. Polští spolužáci a kamarádi, včetně přátel v době, kdy byl v povinné vojenské prezenční službě, jej stále považují za Němce.
Později v Polsku vystuduje hned několik vysokých škol, kde následně i přednáší. Stává se velmi aktivním v oblasti porumění mezi Poláky a Němci. Na otázky, zda se cítí více být Němcem nebo Polákem odpovídá šalamounsky. Je prý Evropanem.
